Srnec obecný
Srnec obecný (Capreolus capreolus)
Srnčí zvěř je naší nejrozšířenější spárkatou zvěří. Vyskytuje se ve všech našich honitbách, alespoň jako zvěř přebíhavá. Jejím nejoblíbenějším stávaništěm jsou stále honitby s dlouhou hranicí tvořenou lesem a poli. Po zavedení velkoplošného hospodaření v zemědělství vznikla tzv. polní srnčí zvěř, žijící pouze v polích.
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:
živočichové (Animalia)
Kmen:
strunatci (Chordata)
Podkmen:
obratlovci (Vertebrata)
Třída:
savci (Mammalia)
Řád:
sudokopytníci (Artiodactyla)
Čeleď:
jelenovití (Cervidae)
Rod:
srnec (Capreolus)
Srnčí je u nás původní zvěří. Podle naší oficiální zoologické systematiky patří srnec do řádu sudokopytníků, podřádu přežvýkavců, čeledi jelenovitých, podčeledi jelenů, rodu srnec, druhu srnec obecný. Kromě toho jsou uznávány dva poddruhy (někdy označované jako zeměpisné formy), a to srnec obecný západní, žijící na území Evropy, Malé Asie až po Zakavkazsko, a srnec obecný sibiřský, žijící na východ od Kaspického jezera a Uralu.
Mapka s vyznačeným areálem rozšíření srnce obecného
Hlavní oblastí rozšíření evropské srnčí zvěře je v současné době střední Evropa. Existence srnčí zvěře v Evropě je zajištěna i nadále, pouze v některých lokalitách na Balkáně a v Malé Asii jí hrozí vyhubení.
Vývoj stavů srnčí zvěře v českých zemích můžeme posoudit nejlépe na základě údajů o ročních odstřelech. Do roku 1929 se tyto odstřely pohybovaly řádově mezi 20 000 až 30 000 kusy ročně. Po roce 1930 se roční odstřel zvýšil na 40 až 50 tisíc kusů. Po válce zůstaly odstřely nějaký čas na předválečné výši a teprve v roce 1960 došlo k dalšímu podstatnému zvýšení ročních odstřelů. V posledních několika letech se podle statistických výkazů pohybovaly jarní kmenové stavy srnčí zvěře v českých zemích od 195 do 210 tisíc kusů. Je též zajímavé, že chov srnčí zvěře je v českých zemích převážně záležitostí mysliveckých sdružení, neboť obhospodařují podle údajů z roku 1969 přes 79% veškerých stavů. Nejvyšší stavy jsou v kraji Jihomoravské a pak v kraji Jihočeském a Severomoravském. Nejnižší stavy srnčí zvěře jsou v kraji Severočeském.
Srnčí zvěř je nejmenším druhem jelenovitých žijících v Evropě.
Její běhy jsou dlouhé a velmi štíhlé, zadní běhy jsou zřetelně delší než přední, což umožňuje daleké i vysoké skoky. Hlava je poměrně krátká, kuželovitá, světla jsou velká a tmavá a slecha poměrně dlouhá. Srnci nosí na pučnicích rostoucích z čelní kosti poměrně nízké, málo členěné, ale tvarově velmi proměnlivé paroží. Natáhne-li a sklopí-li srnčí zvěř krk, má její tělo klínovitý tvar, umožňující rychlý běh. Tělo srnčí zvěře však není přizpůsobeno k vytrvalému běhu na velké vzdálenosti. Srnčí zvěř umí sice prudce a rychle odskočit velkými skoky, ale při pronásledování rychle ztrácí síly, takže ji psi snadno uštvou a strhnou. Srnčí zvěř se poměrně obtížně pohybuje v měkké půdě nebo v hlubokém sněhu, plave však dobře.
V letním období je tělo srnčí zvěře kryto kratší, přiléhavou, rezavě červenohnědou srstí. Vyskytují se též individuální barevné odstíny, jako plavožluté, zlatožluté, světle červené, tmavě červené až šedočervené. Někde se vyskytují strakaté populace srnčí zvěře, většinou černobílé (např. na Opočensku), a zcela vzácně černě nebo bíle zbarvená zvěř.
V zimním období je zbarvení srnčí zvěře méně výraznější, převládá hlavně šedohnědá barva, která může mít světle šedý až tmavě šedý tón. Zimní srst je delší, hustší a hrubší. Má sice poměrně málo podsady, zato je podstatně silnější než letní srst, takže vytváří velmi dobrý izolující obal těla.
Srst právě narozených drncat je hnědá až žlutohnědá, bohatě zdobená bílými až žlutobílými okrouhlými skvrnami. Skvrny začínají asi po jednom měsíci pozvolna mizet a asi ve dvou měsících se ztratí docela.
Srnčí zvěř mění dvakrát do roka svou srst; říkáme, že přebarvuje. Je to na jaře a na podzim, kdy línáním dochází k postupné výměně staré srsti za novou. Jarní přebarvování probíhá zhruba od dubna do června, podzimní v září a v první polovině října. Mladá zvěř přebarvuje dříve, starší později.
Živí se listy a větvičkami dřevin, různými trávami a bylinami a zemědělskými plodinami. V zimě jsou dokrmovány senem. Na pastvu vychází hlavně večer. Srnčí můžeme vidět buď jednotlivě, v páru, nebo rodinu. Tak je tomu spíše ve vyšších nadmořských výškách, kde je stále ještě poměrně dost lesů. V dneší urbanizované a intenzivně obhospodařované krajině v nížinách můžeme vidět i větší stáda srnčí zvěře, která se přispůsobila životu ve volné krajině. Na tom, kde žijí závisí i velikost jejich teritorií. V lesním prostředí je to pouze několik málo hektarů, kdežto na polích může být toto území velké až 150 hektarů.
Srnec při říji honí srnu po pravidelných trasách, takže často jsou vidět v obilí nebo na loukách vyběhané osmičky.
V říji srnec reaguje na pískání srny. Srnčí říje probíhá v teplých červencových a srpnových dnech. Srna je březí asi 40 týdnů. Z toho několik týdnů probíhá takzvaná utajená březost, kdy se vajíčko nevyvíjí. V květnu až červnu vrhá jedno až tři srnčata. Rodí se s otevřenýma očima po dnou až třech týdnech je matka přestává kojit. Úplně se osamostatní po roce života. Pohlavně dospívají ve dvou letech.
Nejzranitelnější je srnčí zvěř v období vrhu mláďat, což je v květnu až červnu. V této době i myslivci nechávají své pušky doma a chodí se dívat jak srny krmí své mladé. Nebezpečí hrozí mláďatům hlavně od kombajnů, které sečou obilí a trávu, ve které se mláďata schovávají.
Druhým obdobím, kdy nejen srnčí ale i ostatní zvěř hodně strádá je zima. V tomto období odvádí nejen myslivci, ale i pouzí návštěvníci lesa záslužnou práci při jejich dokrmování.
Zvyšování jejich počtu je mimo jiné i důsledek odchodu velkých šelem, které stav této zvěře regulovaly. Vysoký počet jedinců tohoto druhu má za následek poškození zejména mladých stromků, které okusují a strouhají z nich svými parůžky kůru. Značkují si tak své teritorium. Myslivec, který v letním období, těsně před říjí, zastřelí statného srnce, který je "králem" určitého území, udělá velkou chybu. O toto území jsou pak vedeny mezi samci boje a vítěz si pak své nové území samozřejmě musí označkovat. Jak jinak než strouháním kůry mladých stromků svými parůžky.
Srnčí zvěř žijící na severu a v nížinách bývá větší než srnčí z jihu a z míst ležících výše nad mořem. V Evropě mění velikost srnčí zvěř ještě od západu k východu. Průměrná délka těla (od větrníku až po konec páteře) evropské srnčí zvěře měří 110 cm, průměrná výška v kohoutku 72 cm. Nečas udává průměrnou délku těla u dospělého srnce z našich honiteb 125 až 135 cm, výšku v kohoutku 70 až 75 cm, váhu vyvrženého kusu s hlavou od 14 do 20 kg. Vyvržením ubude asi ¼ váhy kusu. Srny mají vážit o 5 až 10 procent méně.
Srnčí paroží se skládá ze dvou lodyh kruhovitého až oválného průřezu, dělených zpravidla na přední, zadání a střední výsadu, nazývanou též vrcholem nebo koncem lodyhy. Lodyhy vyrůstají z pučnic umístěných na čelní kosti. Na základě lodyhy se vytváří věncovité rozšíření, tvořené zvlášť velkými perlemi, které často srůstají. Toto rozšíření nazýváme růžemi. Perlení se vytváří také výše na lodyhách, hlavně na jejich vnitřních a zadních stranách. Ve spodních partiích lodyh jsou podélné rýhy, pozůstatky po hlavních výživných cestách v době růstu paroží.
Vnitřní stavbou odpovídá paroží ostatním kostem. Vnější kompaktní, pevná, kruhová vrstva je relativně mnohem silnější než vrstva jeleního parohu, a to na úkor vnitřní vrstvy s houbovitou strukturou, která vyplňuje střed lodyh. Na vzájemném poměru těchto dvou vrstev je závislá specifická váha, mající v širokém průměru hodnotu 1,9. Chemické složení srnčího paroží se podobá chemickému složení parohu jelena. Skládá se ze 44% organických a z 56% anorganických látek. Anorganické látky jsou tvořeny z 48% fosforečnanem vápenatým, z 5% uhličitanem vápenatým, z 2% uhličitanem hořečnatým a 1% jiných minerálních látek. Fosforečnan vápenatý je tvořen z 22% kyselinou fosforečnou a z 26% vápníkem. Organické látky, do kterých jsou ukládány anorganické soli, jsou tvořeny převážně bílkovinnými sloučeninami.
Srnce, kteří vyvářejí pouze nepatrné kostní útvary na pučnicích, nazýváme paličkáři nebo knoflíkáři. Paroží s nedělenými špicemi se nazývá parožím špičáka a vidlicovitě dělené lodyhy parožím vidláka. Vidlák může být i nerovný, je-li dělena pouze jedna lodyha. Tři výsady na každé lodyze má srnec šesterák. Toto paroží představuje nejčastěji se vyskytující formu dvojice srnčích parůžků. Paroží šesteráka se nazývá též nerovné, má-li některá lodyha méně výsad. Zvláštní forma šesteráka je srnec křižák, vyznačující se tím, že je zhruba v rovině první výsady zadní výsada, takže vzniká jakýsi křížek. Další členění srnčího paroží jsou již poměrně vzácné, např. forma osmeráka a desateráka. V těchto případech dochází většinou k dělení zadní výsady nebo k abnormalitě v růstu, což vede k vytvoření dalších neobvyklých výsad nebo k dělení lodyh.
Pučnice začínají růst srnečků přibližně po třetím měsíci jejich života, v srpnu, a svůj růst ukončují v říjnu, tj. po pátém měsíci života zvěře. Když ukončují svůj růst (pučnice jsou skryté pod kůží a jsou znatelné pouze jako malé výstupky), začínají zároveň vyrůstat první parožní útvary ve formě paliček, knoflíků nebo kuželíků, a to opět pod kůží. Parožní útvary se liší od hladkých pučnic tím, že jejich povrch je drsnější a že se na nich objevují někdy náznaky perel. Jejich růst bývá ukončen v sedmém až devátém měsíci života srnečka (v prosinci až v únoru). Po ukončení růstu se zbavují vytloukáním krycí kůže. Srneček nosí první paroží jeden až dva měsíce a v únoru až v březnu ho shazuje.
Krátce poté začíná růst druhého paroží. To mívá formu nedělených vyšších špiček, v některých případech i formou vidláka nebo šesteráka.
Jednoletý srnec tedy nasazuje většinou již druhé paroží. První ani druhé paroží nemívá růže, může však mít nepravidelný shluk perel ve své dolní části.
Opozdí-li se vývin srnečka z nějakých příčin, dochází ke změně i ve vývinu pučnic a prvotních parůžků. K opoždění tělesného (a tím i parožního) vývinu může dojít z několika příčin. Může to zavinit celková slabost zvěře, její špatný zdravotní stav, pozdní kladení, ztráta matky apod. Za těchto okolností dorůstají pučnice teprve v zimních měsících a růst prvních parožních útvarů končí přibližně v době, kdy srnci dosahují jednoho roku života. Srnci opoždění ve vývoji, tedy roční paličkáři, knoflíkáři či slabí špičáci, jsou pro další chov nežádoucí a mají být v první lovecké sezóně odstraněni. Hromadnější výskyt takovýchto srnců je ukazatelem, že se v honitbě zhoršil celkový stav. Může k tomu dojít přezvěřením honitby, nedostatkem přirozené potravy, nemocemi nebo nevhodnými chovatelskými zásahy.
U normálně vyvinutých ročních srnců se ukončuje růst druhých parůžků. Srnci vytloukají většinou v červnu, někdy již ke konci května, jindy až v červenci. Tento fakt je nutno mít na zřeteli, když uvidíme na začátku lovecké sezóny srnce s nevytlučeným parožím. Pozdní průběh vytloukání je u starších srnců známkou opožděného vývoje, nemoci, podprůměrnosti a je vždy důvodem k průběrnému odstřelu. U ročních srnců je to však známka velmi dobré tělesné kvality zvěře a dobrých parožních vloh a takové jedince nesmíme z chovu odstranit.
Druhé paroží, které začali srnci nasazovat již ke konci vytloukali většinou v červnu, je shazováno až v listopadu nebo i v prosinci. Další paroží, v pořadí třetí, nasazují dvouletí srnci a také je v tom věku vytloukají. Většinou totiž dochází k vytloukání tohoto paroží v první polovině května. Středně staří srnci, tj. asi 3letí až 4letí, shazují paroží v druhé polovině října, někdy i na začátku listopadu, a vytloukají je většinou v druhé polovině dubna. Srnci staří asi 5 až 6 let, shazují paroží většinou v první polovině října, někdy i ke konci tohoto měsíce. Vytloukají většinou v první polovině dubna. Nejstarší srnci, tj. osmiletí a starší, shazují již ke konci září a na začátku října a vytloukají většinou v posledních březnových dnech.
Tedy: Čím je srnec mladší, tím později nasazuje, vytlouká a shazuje paroží, ale tím dříve přebarvuje.
Růst srnčích parůžků je vyvoláván a řízen, právě tak jako růst jeleních parohů, hormonálními látkami produkovanými žlázami s vnitřní sekrecí. Růstové podněty vyprovokovává hormon somatotropin, který vzniká v předním laloku podvěsku mozkového (v hypofýze). Působí společně s pohlavním hormonem testosteronem, vytvářeným v tkáni pohlavních žláz srnců. Pohlavní hormon se uplatňuje jednak jako brzdící složka, která vyvažuje působení somatotropinu, jednak jako složka, která ovlivňuje vlastní proces růstu. Vykastrují-li se srnčata samčího pohlaví, paroží jim nevyroste. Vzájemné působení obou hormonů je stejné jako u jelenů, jenže probíhá v jiné době. Závisí to na době říje a na pohlavním cyklu obou druhů zvěře. Velká převaha v působení růstového hormonu v době od shození srnčích parůžků až do vyvrcholení jejich růstu je pak vystřídána převahou v působení brzdícího, pohlavního hormonu, jehož vlivem dochází k zastavení růstu, k ukončení zpevnění a k vytlučení parůžků. Vliv a účinek brzdícího hormonu je v časové relaci s pohlavní aktivitou jedince, která začíná zhruba od dubna, vrcholí v červenci a končí zhruba v říjnu. S ukončením pohlaví aktivity dochází ke shození parůžků a opět se uplatňuje vliv růstového hormonu. Tuto teorii o hormonálním řízení vývoje, růstu a shazování paroží potvrzuje výskyt tzv. parukářů. Jsou to poranění srnci nebo srnci s uměle přerušenou činností pohlavních žláz. Nasazují paroží, které je vytrvale v růstovém studiu, které není zpevňováno zavápňováním a které není shazováno. Dojde-li k porušení činnosti pohlavních žláz v době, kdy má srnec nasazené a vytlučené paroží, dochází rychle k jeho shození a k následnému vytvoření parukovitého paroží. Dojde-li k přerušení činnosti pohlavních žláz během růstu paroží, pokračuje růst bezprostředně již ve formě paruky. Je-li srnci s vytvořeným parukovým parožím aplikován pohlavní hormon, dojde vzápětí k přerušení růstu, k vytlučení a ke shození.
Po shození parůžku dochází v krátké době k růstu nového parůžku. Opět se nejdříve vytváří kruhový růstový zával. Ten rychle překryje pučnici obnaženou shozením, vytváří základy růží a pokračuje pak ve formě lodyh v dalším růstu. První růstový zával a z něho vyrůstající začátky lodyh mají v počáteční růstové fázi formu chrupavčité hmoty, nazývanou předkostní tkání. Ta se při růstu obalí kožovitým obalem, který se nazývá lýčí. Chrupavčitá hmota se postupně zpevňuje ukládáním minerálních látek a mění se v kost. Kožovité lýčí obaluje paroh po celou dobu jeho růstu a roste zároveň s ním. Lýčí chrání rostoucí paroh a hlavně rozvětvený systém tepen, které leží pod povrchem lýčí a dodávají rostoucímu parohu veškeré látky potřebné k růstu a zpevňování parohu. Hlavní systém tepen leží na obvodu a do vnitřku parohu zasahují je jemné tepénky a cévky. Nejvíce je jich právě v růstovém vrcholu, který je až do ukončení růstu nezpevněný, má charakter chrupavčité hmoty a je asi jeden centimetr vysoký. Paroh je vytvářen od základny k vrcholu a tímto směrem postupuje i zpevňování parohu minerálními látkami. Pomocí periferního krevního oběhu jsou růstové a zpevňovací látky dopravovány po obvodu rostoucího parohu na jeho vrchol a z něj do vnitřku parohu. Jakmile dostane paroh definitivní tvar, s malým zpožděním se ukončí jeho zpevnění a jeho proměna v kost, a to i všech výsad, rýh a perel. Konečným zpevněním se přeruší poslední zbytky vnějšího i vnitřního krevního oběhu a lýčí, které ztrácí svou funkci, začne odumírat a zasychat. Počne se odlupovat od kosti parohu a srnec se ho zbavuje odíráním paroží o keře, slabé kmínky nebo i o tvrdá stébla některých bylin. Říkáme, že srnec vytlouká. Lýčí se odlupuje od špiček směrem k růžím v podélných pruzích a srnec je většinou požírá. Čerstvě vytlučené paroží má barvu bílé kosti a tmavne teprve později. Tmavé zbarvení je – právě tak jako u jelena – výslednicí oxidačních procesů a vlivu rostlinných šťáv, které působí na povrch parohu při jeho vytloukání. Uplatňují se tu i zbytky kůry, lýka a pryskyřice rostlin, o které srnec vystrouhává.
Vystrouhané parůžky nosí srnci od jara do podzimu. Na podzim dochází vlivem hormonální činnosti opět k procesu shazování... Jako příprava na tento proces se nejdříve vytvoří v pučnici – a to o něco níže, než byla základna, na které došlo k ronění shazovaného parůžku – již popsaná demarkační štěrbina. Činností zvláštních buněk se zde odbourává tenká souvislá vrstvička kostní tkáně. Tím se postupně narušuje soudržnost parohu s kostí pučnice, až dojde konečně k odpadnutí parůžku, a to buď jeho vlastní váhou, anebo po nárazu. Shozený parůžek má vypouklou pečeť, která je vlastně částí původní pučnice. Původní výška pučnic se tím každým rokem o něco snižuje. Pučnice tedy s přibývajícím stářím zvěře ztrácí na výšce, ale zato nabývá na tloušťce. Mladší srnci shazují s parůžkem zpravidla i větší kousek pučnice. Jejich pečeť bývá vypouklejší než pečeť starší zvěře. Pečeť starších kusů je spíše rovná, někdy i málo vydutá. Srnčí shozy nacházíme méně často než jelení parohy, neboť snadno zapadnou do bohaté přízemní vegetace a ztratí se v ní. Kromě toho je drobní hlodavci mnohem rychleji zlikvidují než jelení či daňčí shozy. Kdysi se věřilo, že srnci ukrývají své shozy pod listí nebo zahrabávají, ale to je jenom pověra, na které není vůbec nic pravdivého.
Budeme ještě pokračovat v popisu tvarových typů srnčích parůžků, aby text neztratil na spojitosti.
Srnčí paroží je bohaté formami a typy a patří po této stránce k nejpestřejším. Podstatný a rozhodující vliv na tvar paroží má průběh a zakřivení lodyh, jejich rozloha a rovněž postavení a úhel pučnic. K nejobvyklejším formám patří parůžky, jejichž lodyhy se od spodu rozbíhají a v horní části běží zhruba rovnoběžně. Takové paroží označujeme jako košíkové. Dosti běžný je také vejčitý či věncovitý tvar. Lodyhy se zprvu rozbíhají a v horní části sbíhají. Méně žádoucí je paroží s rovnými lodyhami, ať rozbíhavými nebo jinými. Nevypadají totiž dost hezky. Méně častá je pohárovitá, lyrovitá a zaškrcená forma. Díváme-li se na srnčí trofeje ze strany, vidíme, že se většinou obě lodyhy kryjí. Rozcházejí-li se, a to bývá dost vzácné, mluvíme o paroží kráčivém.
Na formu srnčího paroží má vliv postavení pučnic a vyživování parohu během růstu. Pučnice mohou být nakloněny k sobě, rovnoběžné a rozbíhavé, mohou být blízko u sebe nebo opačně apod. Paroží s rovnoběžnými pučnicemi má většinou tzv. souběžný nebo lyrovitý tvar. Rozbíhají-li se pučnice, vzniká obyčejně klínovitý, košíkový nebo věncový tvar, sbíhají-li se, mluvíme o zaškrceném paroží. Občas se setkáme i se srostlými lodyhami.
Zásobování parohu krví, neboli jeho vyživování během růstu, ovlivňuje tvar lodyh. Jsou-li lodyhy vyživovány stejnoměrně po celém obvodu, rostou rovně, nezakřivují se. Je-li při růstu lépe vyživována vnější strana lodyh, roste rychleji a vytváří se košíkovitá forma. Je-li lépe zásobována přední strana lodyh, stáčejí se lodyhy dozadu. Totéž platí o výsadách. Změny v intenzitě zásobování rostoucích lodyh výživnými a zpevňovacími látkami mají vliv na vytváření dalších forem srnčích parůžků.
Srnčí parůžky téhož srnce si podržují rok co rok stejný tvar.
Změnám podléhá většinou pouze výška, hmota, členitost a perlení, jak dokazují série shozů srnců chovaných v zajetí. Mnohem složitější a méně jasnou věcí je dědičnost tvaru srního paroží. Určitý stupeň dědičnosti se předpokládá i zde, ale zatím nebyly provedeny seriózní pokusy, které by to jednoznačně potvrdily.
V některých lokalitách se objevují soustavně určité tvarové prvky, které ukazují, že se např. postavení i tvar lodyh a nasazení výsad mohou dědit. Nemusí se to ovšem projevit hned v první generaci. Je třeba si připomenout, že na celkový vývin srnčích parůžků má též značný vliv průběh klimatických činitelů v době nasazování paroží a množství i jakost dostupné přirozené potravy.
Abnormality srnčích parůžků jsou způsobovány hlavně poruchami žláz s vnitřní sekrecí. Ustane-li např. činnost pohlavních žláz, srnci vyroste na hlavě paroží ve formě neustále bující paruky. Tato abnormalita bývá většinou příčinou úhynu srnce. K abnormitám způsobovaným hormonálními poruchami patří také tzv. dvojité paroží. Vzniká tím, že kolem paroží ještě neshozeného začíná vyrůstat další paroží. Příčinou je nesouhra hormonální činnosti. Do této skupiny pak patří ještě paroží srn.
Zrůdné paroží může vzniknout také z nedostatečné výživy rostoucího parohu. Takové paroží nazýváme vývrtkovitým. Zpevňování narostlých částí parůžků se zpožďuje a parůžky se všelijak kroutí, takže mohou nabýt až točitého tvaru. Jde o přechodnou poruchu v látkové výměně v době růstu paroží, nikoliv o dědičný jev.
Ve zcela ojedinělých případech se stává, že paroží sice doroste, ale nezpevní se, je ohebné, a proto mu říkáme gumové. Vytváříme-li takovou trofej, dáme-li ji vyschnout a pak ji znovu namočíme, získává svou pružnost.
K abnormálnímu vývinu srnčího parohu může dojít také vlivem mechanického poranění parohu během růstu. Projeví se to většinou nepravidelným členěním, lomem, či zakřivením lodyh nebo výsad. Takové poranění nemá trvalé následky. Poraněna může být také pučnice. V některých případech se to projeví jen rozdvojením nebo pokřivením lodyhy, v jiných trvalým vylomením pučnice. Někdy zhojí vylomenou pučnici kostní zával, ale dojde-li k úplnému přerušení spoje s čelní kostí, visí paroh pouze na kůži a vzniká tzv. Kyvadlovitý paroh. Hrubší poranění pučnice mívá zpravidla za následek trvalou deformaci nasazované lodyhy, nebo dokonce znemožní proces nasazování. Také poranění čelní kosti může zanechat vážné následky.
K abnormálnímu vývinu paroží může dojít také po vážném poranění některé části kostry srnce, zvláště po poranění lebky nebo některé z dlouhých kostí běhů. Projevuje se to nejenom na právě nasazovaném paroží, ale často i v dalších letech. Příčinou bývá porucha nervové soustavy. Při poranění kostí běhů, hlavně zadních, bývá postižen parůžek na opačné straně těla, při zranění lebky na téže straně.
Srnčí parůžky může poškodit také silný mráz, a to tehdy, klesne-li během růstu parůžků prudce teplota a poškodí se lýčí nebo růstový vrchol. Paroží bývá normálně vyvinuto do výše, kde bylo zpevněno, kdežto další část buď odpadne, anebo ztmavne, pórovatí a nedotváří se.
Na tabuli jsou znázorněny ještě stopy srnčí zvěře, a tak si o nich uvedeme několik základních údajů.
Srnčí zvěř má šlépěje podobné jelením, avšak mnohem menší, špičatější a v bříškách spárků protáhlejší. Šlépěj mladého srnce a mladé srny je dlouhá asi 3 cm a široká od 1,9 do 2,3 cm. Délka kroku měří asi 35 až 40 cm, rozkrok je široký 5 až 8 cm. Šlépěj dospělého srnce bývá 4,5 až 5 cm dlouhá a 3 až 3,5 cm široká, krok 35 až 45 cm dlouhý a rozkrok 12 až 16 cm široký. Šlépěj dospělé srny bývá dlouhá asi 4 cm a široká asi 2,5 cm. Její krok měří přibližně 40 cm a šířka v rozkroku asi 10 cm.
Snaha po soustavném zlepšování jakosti srnčí zvěře, hlavně pokud jde o parůžky, vede k tomu, že každý rok odstraňujeme z chovu nejhůře vyvinuté jedince. Tuto činnost nazýváme průběrným odstřelen a jde při ní o pozitivní výběr jedinců z hlediska potřeb chovu.
Při posuzování chovné hodnoty srnce si všímáme v první řadě jeho tělesného vývinu a vývinu paroží a oba tyto znaky vztahujeme k věku posuzovaného jedince. Srnec má být v těle dobře vyspělý a silný, má mít dobře utvářenou kostru a silné pučnice schopné produkovat vysoké a silné paroží s dobrými výsadami bohaté hmotou. Stává se ovšem, že i slabý jedinec nasadí silné paroží s dobrými výsadami bohaté hmotou. Stává se ovšem, že i slabý jedinec nasadí silné paroží, avšak těchto výjimek je tak málo, že se v chovu neberou v úvahu. Tvar parůžku, nejde-li o deformaci, je již více méně věcí osobního vkusu, a proto jej považujeme za druhořadý znak. Průběrný zásah může být jen tehdy úspěšný, odstraníme-li včas nežádoucí jedince, nečekáme-li, až co se z nich vyvine.
Nelze ovšem stanovit nějaké obecně platné vodítko, pomocí kterého bychom mohli stanovit, kdy je srnec průběrný a kdy chovný. Nelze jednoznačně určit, jakou výšku, hmotu a tvar má mít např. paroží srnce určitého věkového stupně, aby tato kritéria platila v každé honitbě a v každém roce. Je třeba přihlížet k celkové kvalitě parožení srnců v příslušném roce, neboť bývá značně rozdílná. Ovlivňují ji klimatické podmínky a výživné možnosti v době nasazování paroží a před ní. Dále je třeba porovnávat srnce v rámci jedné lokality (honitby) a vytvořit si taková kritéria pro posuzování jakosti srnčích trofejí, která budou odpovídat konkrétním podmínkám.
Pokusíme se teď o definování několika všeobecně platných zásad použitelných při průběrném odstřelu srnců.
U jednoletých srnců bývá situace komplikována tím, že srnci mohou mít v době odstřelu ještě první nebo už druhé paroží. Všeobecně platí, že existence prvního paroží v této době je známkou špatně založeného srnce a že tedy třeba srnce z chovu odstranit. Tito srnci nasazují většinou malé paličky, knoflíky nebo kuželíky na velmi slabých pučnicích. Nejnadějnější roční srnci na začátku doby odstřelu nemívají ještě ukončený růst druhého paroží, ale nosí je v lýčí, většinou do konce června. Paroží těchto ročků mívá tvar vysokých špiček nebo tvar vidláka a šesteráka a bývá 15 cm vysoké nebo i vyšší. Vyrůstá většinou na silných pučnicích. Menší nepravidelnosti v délce nebo ve tvaru či rozloze jim odpouštíme, protože se později zpravidla vyrovnají. Všechnu ostatní zvěř, jejíž znaky leží mezi extrémy vysoce nadějných a nejhůře založených ročních srnců z hledisek parožení, je třeba porovnat s ostatní stejně starou zvěří v honitbě a podle toho určit, do které skupiny zařadíme posuzovaného jedince.
Při posuzování dvouletých srnců při průběrném odstřelu je velmi důležité určit jejich věk a bezpečně je odlišit jak od ročků, tak od starších srnců. Nejlepším rozlišovacím znakem je stavba těla, chování a zbarvení hlavy. Nejhorší dvouletí srnci jsou většinou jenom špičáky nebo slabými vidláky (častěji se vyskytuje přední výsada) a jejich paroží nedosahuje ani do výše slech. Nejlépe založení dvouletí srnci jsou zpravidla šesteráky s parožím alespoň 20 cm vysokým, majícím většinou delší přední výsady. Výsady jsou většinou ještě krátké a tupě zakončené.
Ve třídě dospívajících srnců, tj. tříletých a čtyřletých, by se měl průběrný odstřel pouze dokončovat, a to odstraňováním srnců, kteří unikli silnému průběhu v prvních dvou věkových stupních. Špatně založení dospívající srnci se parožím mnoho neliší od špatně založených dvouletých srnců. Snad má jejich paroží o něco více hmoty a snad je o něco i delší. Často má jejich paroží tvar slabého šesteráka. Nejnadějnější dospívající srnci mohou být již silnými šesteráky. Od nejsilnějších místních dospělých srnců se liší pouze tím, že paroží má méně hmoty, že není tak bohatě perlené, že má slabší růže a že hmota je uložena v horních částech paroží.
Ve třídě srnců dospělých tj. pětiletých a starších, bychom měli získávat pouze tzv. sklizňové trofeje. Tedy trofeje těch nejsilnějších srnců, které jsme důsledně prováděným průběrným odstřelem pustili do této věkové třídy. Bohužel skutečnost bývá leckde jiná. Paroží nejsilnějších a nejlepších dospělých srnců má být co nejdelší, má mít hodně hmoty dané objemem paroží, má mít dlouhé výsady, vhodný tvar, bohaté perlení, pěknou barvu a dobré růže. Zralé, silné srnce lovíme v roce, kdy je úroveň nasazovaných trofejí všeobecně nadprůměrná. Lovíme je až po říji nebo v době, kdy doznívá, aby se mohli ještě prosadit při rozmnožování. Je třeba nechat je plně parožně vyzrát, tedy umožnit jim, aby dosáhli 6 až 7 let, ve zvlášť vhodných klimatických a úživných podmínkách jižních oblastí alespoň 5 let.
Několik těchto informací o principech průběrného odstřelu srnců zdaleka nevystihuje celou složitost této problematiky. Proto doporučujeme podrobnější studium odborné literatury.
Jedním z nejdůležitějších předpokladů úspěšného průběrného odstřelu srnců i srn je spolehlivý odhad věku živé zvěře. Základními znaky, které máme pro tento účel k dispozici, je celkový vzhled zvěře, stavba těla, hlavně hlavy a krku, držení hlavy a krku, zbarvení hlavy i její obličejové části a chování zvěře. Patří sem ještě doba jarního a podzimního přebarvování, nasazování, vytloukání a tvar a síla paroží. Tyto znaky jsou však uvedeny na jiných tabulích.
Je třeba ještě upozornit na to, že posuzování jednotlivých znaků nezávisle na ostatních znacích může vést vzhledem k jejich značné proměnlivosti k omylům. Dále je třeba si uvědomit, že je možno určit přesný věk jen jednoleté zvěře. Pak se musíme spokojit už jen s určením věkové skupiny. Pro chovatelské účely vystačíme s dělením na zvěř mladou (do dvou let), na dospívající (3letou a 4letou) a na zvěř dospělou (pětiletou a starší).
Nejdříve popíšeme znaky srnců.
Hlava - jednoletý srnec má ještě dětskou hlavu, krátkou, štíhlou a se zaoblenými tvary, pouhou zvětšeninu hlavy srnčete. Dvouletý srnec má rovněž úzkou hlavu, ale již delší, dětské prvky se vytrácejí a projevuje se určitá vyrovnanost základních proporcí. Dospívajícím srncům se hlava postupně rozšiřuje, mohutní, nabývá na hranatosti, na svalnatosti a směrem k větrníku na spádnosti. Dospělí srnci mají širokou a krátkou hlavu, s přísným až mrzoutským výrazem. Typická je mohutnost hlavy v čelní partii lebky. Přechod této části v poměrně úzký nos (větrník) zvyšuje dojem spádnosti sklonu hlavy.
Krk - jednoletý srnec má slabý a tenký krk, takže vypadá značně dlouhý. Dvouletý srnec má krk již silnější, svalnatější, ale pořád ještě štíhlý. Dospívající srnci mají krk svalnatý, silný, a proto jakoby kratší, právě tak jako dospělí a staří srnci. Také přestárlý srnec může mít slabý a tenký krk. Od krku mladého srnce se liší tím, jak nesen a stařeckou vyschlostí.
Držení hlavy a krku - jednoletí a dvouletí srnci nosí hlavu většinou vysoko na vzpřímeném krku. Dospívající srnec nosí při kladné chůzi krk i hlavu poněkud níže a starý srnec nosí krk skoro vodorovně a hlavu hodně hluboko. Často je klidná chůze u starého srnce provázena rytmickým pokyvováním hlavy.
Postava - pro ročního srnce je typická štíhlá postava s protáhlým válcovitým trupem, s tenkým vysokým krkem a úzkou kratší hlavou. Dvouletí srnci mají již plnější a silnější postavu, ale ještě pořád štíhlou, jakoby na vysokých bězích, mladistvou. Dospívající srnci jsou silní a zavalití. Dospělí srnci jsou ještě mohutnější, mají silný, zavalitý trup a jejich běhy vypadají zdánlivě kratší.
Zbarvení obličejové části hlavy - představa, že mladí srnci mají převážně tmavou a staří srnci světlou až šedivou hlavu, je značně nedostatečná a mohla by vést k omylům. Mnohem vhodnější je Vorbegova metoda, která využívá změn ve zbarvení obličejové části hlavy, k nimž dochází s postupujícím věkem. Podle této metody je možno posuzovat pouze srnce plně přebarvené do letního šatu a z vhodné vzdálenosti (bez dalekohledu z 10 až 40 m, jinak s dobrým dalekohledem).
Jednoročnímu srnci zůstává zhruba to zbarvení obličeje, které má srnče v letním šatu, tj. jednobarevné, spíše v tmavém tónu, přičemž hřbet nosu od větrníku až po pučnice má ještě o poznání tmavší tón. Pouze někteří nejvyspělejší ročci mají nepatrně naznačenou bílou větrníkovou skvrnu.
Obličej dvouletého srnce začíná být již značně barevnější. Typická pro srnce v tomto věku je jasná, skoro trojúhelníkovitá bílá skvrna nad černým větrníkem, která dosahuje skoro až do poloviční vzdálenosti mezi větrníkem a spojnicí spodních okrajů světel. Čelní partie mezi pučnicemi a světly je tmavá a ostře ohraničená, zejména v porovnání se světlejšími očními oblouky. Je tvořena delší a zkadeřenou srstí a nazývá se čelní skvrnou, čelním štítem nebo též čelní kadeří.
Tříletý srnec má už pestrý, živě zbarvený obličej. Bílá větrníková skvrna je ještě delší, ostře se odráží od červeně zbarvených tváří, avšak ještě nedosahuje spojnice spodních okrajů světel. Čelní skvrna je tmavá a stále ještě jasně odlišená. S postupujícím věkem se větrníková skvrna protahuje stále blíže ke světlům, ztrácí svou jasně bílou barvu, poněkud šedne a je méně výrazná. U dospívajících srnců je však stále ještě dost výrazná a typická pro jejich obličeje. Také čelní skvrna je ještě tmavá, ačkoliv na okrajích už ztrácí na zřetelnosti.
Větrníková skvrna starých srnců je již šedivá, dosahuje až mezi světla a do jejich okolí, rozplývá se a ztrácí se v barvě tváří. Také čelní skvrna zesvětlila prorůstáním světlejší srsti, takže téměř splývá s větrníkovou skvrnou. Tím se stává zbarvení obličejové části hlavy starých srnců opět stejnoměrnější, s malými tónovými rozdíly. Někdy může být celkově světlejší, někdy zase tmavší, ale většinou převládá šedivý tón, který je světlejší než zbarvení těla.
Tato metoda posuzování věku živých srnců není u nás dosud plně rozšířená. Měla by být více popularizována, neboť umožňuje upřesnit práci při průběrném odstřelu srnců.
U zvěře holé je možno ještě v létě dobře rozlišit srnu, srnčí čiplenku a srnče podle velikosti. Na podzim se však už můžeme setkat s jevem, že dobře vyvinuté srnče je silnější než slabá čiplenka, nebo že slabá srna je menší a slabší než dobře vyvinutá čiplenka. Musí být proto brány v úvahu i jiné rozpoznávací znaky, hlavně tělesná stavba. Čiplenka se liší od srnčete nebo od srny štíhlým, až útlým, gazelím tělem a úzkou, jemně modelovanou hlavou. Krk je dlouhý a tenký. Srna má již těžší tělesné formy, tělo není už tak štíhlé, krk je silnější a hlava širší. S přibývajícím stářím a s počtem kladení se prověšuje srnám břicho a propadají se partie v bederní krajině, kolem boků. U starých srn je tento znak zvláště znatelný, takže postava se zdá být kostnatější; srst je drsnější a neurovnanější. Na těchto srnách se už projevuje značná sešlost.
Je dobře umět bezpečně rozpoznat vodicí a nevodící srny, zvláště na začátku doby odstřelu srn, kdy jsou srnčata ještě plně závislá na matkách. Nejlepším znakem je chování vodící matky. Dobrým znakem bývá též vemínko vodící srny.
Při této příležitosti je vhodné ještě uvést, že říje srnčí zvěře probíhá v druhé polovině července až v první polovině srpna, ale že k vývoji oplozeného zárodku dochází až značně později, na podzim. Po dobu skoro čtyři a půl měsíce je přestávka ve vývinu zárodku. Tento jev se nazývá utajená březivost, diapauza, nebo též latence ve vývoji. Vlastní intenzivní vývoj srnčího zárodku trvá pak asi 5 měsíců a srny kladou zhruba od poloviny května do poloviny června až tři srnčata, nejčastěji dvě.
Nejčastěji se odhaduje věk ulovené srnčí zvěře podle stupně opotřebování zubů, hlavně stoliček. Pro lepší názornost tohoto způsobu popíšeme základní údaje o chrupu srnčí zvěře a postupující vývoj tohoto chrupu.
V době kladení, které probíhá v našich honitbách zhruba od poloviny května do poloviny června, má srnče mléčný chrup, který bývá charakterizován vzorcem (0 0 3)/(3 1 3). Vzorec znázorňuje polovinu chrupu, tj. buď levou, nebo pravou dvojici horní a spodní čelisti, a znamená, že v horní polovině čelisti mléčného chrupu jsou pouze tři přední stoličky, žádný špičák a žádný řezák. V polovině spodní čelisti jsou pak 3 řezáky, 1 špičák a první až třetí stolička. Tyto první tři stoličky bývají někdy označovány jsou předstoličky nebo premoláry a používají se pro ně symboly p1, p2, p3, jde-li o mléčný chrup, a P1, P2, P3, jde-li o trvalý chrup. K řezákům umístěným v přední partii spodní čelisti se řadí na každé straně jako čtvrtý zub jeden špičák. Špičáky získaly vývojem podobu řezáků a také vykonávají jejich funkci.
Právě narozené srnče má tedy v chrupu 20 zubů, z toho 6 řezáků, 2 špičáky a 12 stoliček.
Úplný trvalý chrup srnčí zvěře má zpravidla 32 zubů, z čehož je 6 řezáků, 2 špičáky a 24 stoliček. Vzorec trvalého chrupu je (0 0 6)/(3 1 6). V některých výjimečných případech se vyskytují u srnčí zvěře též horní špičáky, kelce, a to jeden nebo oba. Pak má chrup 22 resp.34 zubů. Úplný trvalý chrup má srnčí zvěř zpravidla po dosažení 13 měsíců.
Mléčné řezáky a špičáky má srnče zhruba do věku 8 měsíců a pak probíhá jejich výměna. Ta bývá zhruba ukončena, když se zvěř dožívá 13 měsíců. První, druhá a třetí mléčná stolička jsou součástí mléčného chrupu zpravidla do věku 11 měsíců. Potom začíná téměř současně jejich výměna za trvalé zuby. I ta končí, když je zvěři třináct měsíců. Velmi zřetelný rozdíl je mezi mléčnou a trvalou formou třetí stoličky. Mléčná třetí stolička je totiž trojdílná, kdežto trvalá třetí stolička dvoudílná. Tento rozdíl je markantní. Přesto se setkáváme s názorem, hodnotí-li se opotřebování třetí mléčné stoličky povrchně (stolička bývá před výměnou značně opotřebovaná), že jde o chrup pětiletého až šestiletého srnce.
Čtvrtá, pátá a šestá stolička v mléčném chrupu chybí. Vyrůstají jen jako trvalé zuby. Někdy se označují též jako zadní stoličky nebo moláry a používají se pro ně symboly M1 M2 a M3. Čtvrtá stolička vyrůstá zpravidla ve čtvrtém měsíci věku zvěře, pátá v šestém a šestá stolička ve dvanáctém až třináctém měsíci života. Je tedy možno podle vývoje chrupu a podle výměny mléčného chrupu za trvalý určovat poměrně přesně stáří zvěře do věku 13 měsíců skoro po jednotlivých měsících. Pak nezbývá, než se orientovat výší, ke které dospělo postupné opotřebování zubů, takže se z určování věku stává pouhý odhad, který je závislý na odborné zdatnosti odhadujícího (v úvahu je třeba brát podmínky, v nichž zvěř žije). Ostré hrany zubů, tvořené tvrdou sklovinou, se přijímáním a zpracováváním potravy postupně obrušují a na povrch zubů se dostává měkčí, hnědě zbarvená složka zubů, zubovina, neboli dentin. Původně široké a hluboké podélné rýhy na stoličkách se postupně zužují, stávají se mělčími, až úplně zmizí, takže celá žvýkací plocha stoliček je tvořena hnědou zubovinou. Nejsilněji se opotřebovává čtvrtá stolička, někdy nazývaná též prvním premolárem; je ze všech stoliček trvalého chrupu nejstarší. Její rozdělovací rýhy úplně zmizí již v pátém až šestém roce života zvěře. Nejmenší opotřebování se projevuje většinou na první, druhé a šesté stoličce.
Věkové změny opotřebováním jsou patrné také na předních zubech, tj. na řezácích a špičácích. Zkracují se a mění se úhel, který svírají s patrem (zaujímají stále kolmější polohu). Nelze zde však použít aplikaci Eidmannovy metody, používané pro odhad věku jelení zvěře.
Poměrně velmi málo známá a používaná metoda odhadu věku ulovené srnčí zvěře je odhad věku podle stupně kostnatění štítné chrupavky hrtanu, která tvoří "ohryzek". Chrupavka začíná kostnatět, když jsou srnčatům tři měsíce a to nejdříve ve své střední části a později i na okrajích. U starší zvěře je již zcela zkostnatělá. Odborníci nejsou zcela sjednoceni v názoru, natolik je to znak přesný, aby jej bylo možno použít pro stanovení určovací metody, avšak pro určování naznačených věkových skupin postačuje.
Dalším znakem pro hrubý odhad věku srnčí zvěře je postupné zavápňování chrupavčitých spojů obou částí klínové kosti a spoje klínové kosti s kostí lebeční. Druhý spoj začíná kostnatět už u roční zvěře a pak pokračuje proces dost pravidelně. Spoj obou částí klínové kosti má být úplně zavápněný, když se zvěř dožívá zhruba pátého roku. Většinou se považuje tato metoda za použitelnou pro hrubé rozlišení mladých jedinců od dospívajících a ty od staré zvěře. Dosti pochybností o její praktické použitelnosti vznesl Nečas. Prověřoval ji na 680 lebkách srnců různého věku, odhadnutého podle opotřebovaných zubů. Výsledkem této práce bylo konstatování, že kostnatění spoje klínových kostí probíhá natolik nepravidelně, že tento znak nemůžeme považovat za průkaznější než tloušťku pučnic.
Určité tvarové změny během stárnutí zvěře prodělává také lebka srnčí zvěře. Jde o kostnatění švů, zejména mezi čelními kostmi. Ale i to je znak vhodný jen k tomu, abychom mohli rozlišit zcela mladou zvěř od úplně vyspělé zvěře s ukončeným růstem kostry.
Hlavní trofejí ze srnce je lebka s parůžky. Znovu zdůrazňujeme, že trofej z každé zvěře má být tak upravena, aby podávala svědectví a lovcově kulturnosti. Za lajdácky upravenou trofej by měl být lovec pranýřován a potrestán.
Postup preparace srnčí trofeje odpovídá v podstatě postupu při preparaci jeleního paroží. Jenom je třeba dávat větší pozor, aby se při vyváření a při čištění lebky nepoškodily kostí, například oválná kost mezičelistní a křehké kosti nosní. Lebku není třeba dlouho máčet, jak to doporučují někteří autoři, ale je výhodné odstranit před vařením lebky mozek a světla. Pozor si dáváme i při bělení lebky peroxidem vodíku, abychom nepoškodili její kosti a abychom nevybělili růže či zuby. Někteří myslivci seřezávají lebku než ji upevní na štítek, ale to není nejvhodnější úprava. Seříznutá trofej má pouze upomínkovou hodnotu, kdežto trofej s celou lebkou a s vhodně umístěným výřezem spodní má značný význam z odborného a chovatelského hlediska.
Srnčí trofeje jsou základem sbírky trofejí. Jsou hezké a dostupné, může jich být hodně, mají obdivuhodnou variabilitu, jsou skladné i přehledné a lze z nich vytvářet série pěkné na pohled a užitečné z chovatelského hlediska.
Srnčí trofeje se hodnotí rovněž podle bodovací metody, která má mezinárodní platnost a která umožňuje, aby bylo možno srovnávat trofeje srnců evropských ze všech míst jejich výskytu.
Měří se délka lodyh, včetně růží. Průměrná hodnota délek obou lodyh se pak násobí koeficientem 0,5. Dalším měřeným údajem je rozloha lodyh, tj. jejich největší vzdálenost a opět se porovnává s průměrnou délkou lodyh. Za tuto hodnotu může být uděleno buď nula bodů, když je menší než 30% nebo vyšší než 75% průměrné délky lodyh, nebo 1 bod (30 až 35%), 2 body (35-40%), 3 body (40 až 45%), a 4 body, když se pohybuje od 45% do 75% průměrné délky lodyh. Poté se zjišťuje váha a objem parůžků. Z váhy suchého paroží se odečítá 90g, je-li s celou lebkou a s horní čelistí. Byla-li odříznuta určitá část lebky, pak se srážka odhaduje. Za každý gram výsledné váhy se přiděluje 0,1 bodu. Nejobtížněji se zjišťuje objem paroží. Je to v podstatě rozdíl mezi váhou suchého paroží a váhou paroží nadlehčovaného vodou; paroží se ponoří do vody až po pučnice (jsou tedy ponořeny i růže). Za každý krychlový centimetr objemu se přiděluje 0,3 bodu. Další body jsou vzhledové body, subjektivní. Tak za barvu je možno přidělit 0 až 4 body (čím je barva tmavší, tím je lepší), za perlení také 0 až 4 body a za růže (hodnotí se jejich šířka a výška) rovněž 0 až 4 body. Za pravidelnost a tvar může být přiznáno 0 až 5 bodů a týž počet bodů může být odečten jako srážka za nepravidelnost.
U srnčích trofejí existuje největší bodový rozsah snad ze všech známých trofejí. Dnes nejsilnější srnčí trofej na světě byla odhodnocena více než 228 CIC body, kdežto běžné trofeje z našich honiteb dosahují 70 až 80 CIC bodů. Trofej ohodnocená více než 100 CIC body je v našich poměrech již nadprůměrná. Má-li být trofeji přiznána zlatá medaile (I. cena), musí získat alespoň 130 CIC bodů (II. cenu, stříbrnou medaili, získává zpravidla trofej za 115 bodů a III. Cenu, bronzovou medaili, trofej s hodnotami přesahujícími 105 CIC bodů). Nejlepší trofeje srnčí zvěře z českých zemí pocházejí z okresů Vsetín, Mělník, Brno – venkov, Nový Jičín, Kroměříž a Mladá Boleslav, na Slovensku z okresů Komárno, Nitra, Dunajská Streda, Nové Zámky a Trenčín. Nejvyšších bodových hodnot dosahují maďarské, polské, rumunské, švédské a naše trofeje.
Srnec obecný (Capreolus capreolus)
Srnčí zvěř je naší nejrozšířenější spárkatou zvěří. Vyskytuje se ve všech našich honitbách, alespoň jako zvěř přebíhavá. Jejím nejoblíbenějším stávaništěm jsou stále honitby s dlouhou hranicí tvořenou lesem a poli. Po zavedení velkoplošného hospodaření v zemědělství vznikla tzv. polní srnčí zvěř, žijící pouze v polích.
| Vědecká klasifikace | ||||||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
|
||||||||||||||
Srnčí je u nás původní zvěří. Podle naší oficiální zoologické systematiky patří srnec do řádu sudokopytníků, podřádu přežvýkavců, čeledi jelenovitých, podčeledi jelenů, rodu srnec, druhu srnec obecný. Kromě toho jsou uznávány dva poddruhy (někdy označované jako zeměpisné formy), a to srnec obecný západní, žijící na území Evropy, Malé Asie až po Zakavkazsko, a srnec obecný sibiřský, žijící na východ od Kaspického jezera a Uralu.
Mapka s vyznačeným areálem rozšíření srnce obecného
Vývoj stavů srnčí zvěře v českých zemích můžeme posoudit nejlépe na základě údajů o ročních odstřelech. Do roku 1929 se tyto odstřely pohybovaly řádově mezi 20 000 až 30 000 kusy ročně. Po roce 1930 se roční odstřel zvýšil na 40 až 50 tisíc kusů. Po válce zůstaly odstřely nějaký čas na předválečné výši a teprve v roce 1960 došlo k dalšímu podstatnému zvýšení ročních odstřelů. V posledních několika letech se podle statistických výkazů pohybovaly jarní kmenové stavy srnčí zvěře v českých zemích od 195 do 210 tisíc kusů. Je též zajímavé, že chov srnčí zvěře je v českých zemích převážně záležitostí mysliveckých sdružení, neboť obhospodařují podle údajů z roku 1969 přes 79% veškerých stavů. Nejvyšší stavy jsou v kraji Jihomoravské a pak v kraji Jihočeském a Severomoravském. Nejnižší stavy srnčí zvěře jsou v kraji Severočeském.
Srnčí zvěř je nejmenším druhem jelenovitých žijících v Evropě.
Její běhy jsou dlouhé a velmi štíhlé, zadní běhy jsou zřetelně delší než přední, což umožňuje daleké i vysoké skoky. Hlava je poměrně krátká, kuželovitá, světla jsou velká a tmavá a slecha poměrně dlouhá. Srnci nosí na pučnicích rostoucích z čelní kosti poměrně nízké, málo členěné, ale tvarově velmi proměnlivé paroží. Natáhne-li a sklopí-li srnčí zvěř krk, má její tělo klínovitý tvar, umožňující rychlý běh. Tělo srnčí zvěře však není přizpůsobeno k vytrvalému běhu na velké vzdálenosti. Srnčí zvěř umí sice prudce a rychle odskočit velkými skoky, ale při pronásledování rychle ztrácí síly, takže ji psi snadno uštvou a strhnou. Srnčí zvěř se poměrně obtížně pohybuje v měkké půdě nebo v hlubokém sněhu, plave však dobře.
V letním období je tělo srnčí zvěře kryto kratší, přiléhavou, rezavě červenohnědou srstí. Vyskytují se též individuální barevné odstíny, jako plavožluté, zlatožluté, světle červené, tmavě červené až šedočervené. Někde se vyskytují strakaté populace srnčí zvěře, většinou černobílé (např. na Opočensku), a zcela vzácně černě nebo bíle zbarvená zvěř.
V zimním období je zbarvení srnčí zvěře méně výraznější, převládá hlavně šedohnědá barva, která může mít světle šedý až tmavě šedý tón. Zimní srst je delší, hustší a hrubší. Má sice poměrně málo podsady, zato je podstatně silnější než letní srst, takže vytváří velmi dobrý izolující obal těla.
Srst právě narozených drncat je hnědá až žlutohnědá, bohatě zdobená bílými až žlutobílými okrouhlými skvrnami. Skvrny začínají asi po jednom měsíci pozvolna mizet a asi ve dvou měsících se ztratí docela.
Srnčí zvěř mění dvakrát do roka svou srst; říkáme, že přebarvuje. Je to na jaře a na podzim, kdy línáním dochází k postupné výměně staré srsti za novou. Jarní přebarvování probíhá zhruba od dubna do června, podzimní v září a v první polovině října. Mladá zvěř přebarvuje dříve, starší později.
Živí se listy a větvičkami dřevin, různými trávami a bylinami a zemědělskými plodinami. V zimě jsou dokrmovány senem. Na pastvu vychází hlavně večer. Srnčí můžeme vidět buď jednotlivě, v páru, nebo rodinu. Tak je tomu spíše ve vyšších nadmořských výškách, kde je stále ještě poměrně dost lesů. V dneší urbanizované a intenzivně obhospodařované krajině v nížinách můžeme vidět i větší stáda srnčí zvěře, která se přispůsobila životu ve volné krajině. Na tom, kde žijí závisí i velikost jejich teritorií. V lesním prostředí je to pouze několik málo hektarů, kdežto na polích může být toto území velké až 150 hektarů.
Srnec při říji honí srnu po pravidelných trasách, takže často jsou vidět v obilí nebo na loukách vyběhané osmičky.
V říji srnec reaguje na pískání srny. Srnčí říje probíhá v teplých červencových a srpnových dnech. Srna je březí asi 40 týdnů. Z toho několik týdnů probíhá takzvaná utajená březost, kdy se vajíčko nevyvíjí. V květnu až červnu vrhá jedno až tři srnčata. Rodí se s otevřenýma očima po dnou až třech týdnech je matka přestává kojit. Úplně se osamostatní po roce života. Pohlavně dospívají ve dvou letech.
Nejzranitelnější je srnčí zvěř v období vrhu mláďat, což je v květnu až červnu. V této době i myslivci nechávají své pušky doma a chodí se dívat jak srny krmí své mladé. Nebezpečí hrozí mláďatům hlavně od kombajnů, které sečou obilí a trávu, ve které se mláďata schovávají.
Druhým obdobím, kdy nejen srnčí ale i ostatní zvěř hodně strádá je zima. V tomto období odvádí nejen myslivci, ale i pouzí návštěvníci lesa záslužnou práci při jejich dokrmování.
Zvyšování jejich počtu je mimo jiné i důsledek odchodu velkých šelem, které stav této zvěře regulovaly. Vysoký počet jedinců tohoto druhu má za následek poškození zejména mladých stromků, které okusují a strouhají z nich svými parůžky kůru. Značkují si tak své teritorium. Myslivec, který v letním období, těsně před říjí, zastřelí statného srnce, který je "králem" určitého území, udělá velkou chybu. O toto území jsou pak vedeny mezi samci boje a vítěz si pak své nové území samozřejmě musí označkovat. Jak jinak než strouháním kůry mladých stromků svými parůžky.
Srnčí zvěř žijící na severu a v nížinách bývá větší než srnčí z jihu a z míst ležících výše nad mořem. V Evropě mění velikost srnčí zvěř ještě od západu k východu. Průměrná délka těla (od větrníku až po konec páteře) evropské srnčí zvěře měří 110 cm, průměrná výška v kohoutku 72 cm. Nečas udává průměrnou délku těla u dospělého srnce z našich honiteb 125 až 135 cm, výšku v kohoutku 70 až 75 cm, váhu vyvrženého kusu s hlavou od 14 do 20 kg. Vyvržením ubude asi ¼ váhy kusu. Srny mají vážit o 5 až 10 procent méně.
Srnčí paroží se skládá ze dvou lodyh kruhovitého až oválného průřezu, dělených zpravidla na přední, zadání a střední výsadu, nazývanou též vrcholem nebo koncem lodyhy. Lodyhy vyrůstají z pučnic umístěných na čelní kosti. Na základě lodyhy se vytváří věncovité rozšíření, tvořené zvlášť velkými perlemi, které často srůstají. Toto rozšíření nazýváme růžemi. Perlení se vytváří také výše na lodyhách, hlavně na jejich vnitřních a zadních stranách. Ve spodních partiích lodyh jsou podélné rýhy, pozůstatky po hlavních výživných cestách v době růstu paroží.
Vnitřní stavbou odpovídá paroží ostatním kostem. Vnější kompaktní, pevná, kruhová vrstva je relativně mnohem silnější než vrstva jeleního parohu, a to na úkor vnitřní vrstvy s houbovitou strukturou, která vyplňuje střed lodyh. Na vzájemném poměru těchto dvou vrstev je závislá specifická váha, mající v širokém průměru hodnotu 1,9. Chemické složení srnčího paroží se podobá chemickému složení parohu jelena. Skládá se ze 44% organických a z 56% anorganických látek. Anorganické látky jsou tvořeny z 48% fosforečnanem vápenatým, z 5% uhličitanem vápenatým, z 2% uhličitanem hořečnatým a 1% jiných minerálních látek. Fosforečnan vápenatý je tvořen z 22% kyselinou fosforečnou a z 26% vápníkem. Organické látky, do kterých jsou ukládány anorganické soli, jsou tvořeny převážně bílkovinnými sloučeninami.
Srnce, kteří vyvářejí pouze nepatrné kostní útvary na pučnicích, nazýváme paličkáři nebo knoflíkáři. Paroží s nedělenými špicemi se nazývá parožím špičáka a vidlicovitě dělené lodyhy parožím vidláka. Vidlák může být i nerovný, je-li dělena pouze jedna lodyha. Tři výsady na každé lodyze má srnec šesterák. Toto paroží představuje nejčastěji se vyskytující formu dvojice srnčích parůžků. Paroží šesteráka se nazývá též nerovné, má-li některá lodyha méně výsad. Zvláštní forma šesteráka je srnec křižák, vyznačující se tím, že je zhruba v rovině první výsady zadní výsada, takže vzniká jakýsi křížek. Další členění srnčího paroží jsou již poměrně vzácné, např. forma osmeráka a desateráka. V těchto případech dochází většinou k dělení zadní výsady nebo k abnormalitě v růstu, což vede k vytvoření dalších neobvyklých výsad nebo k dělení lodyh.
Pučnice začínají růst srnečků přibližně po třetím měsíci jejich života, v srpnu, a svůj růst ukončují v říjnu, tj. po pátém měsíci života zvěře. Když ukončují svůj růst (pučnice jsou skryté pod kůží a jsou znatelné pouze jako malé výstupky), začínají zároveň vyrůstat první parožní útvary ve formě paliček, knoflíků nebo kuželíků, a to opět pod kůží. Parožní útvary se liší od hladkých pučnic tím, že jejich povrch je drsnější a že se na nich objevují někdy náznaky perel. Jejich růst bývá ukončen v sedmém až devátém měsíci života srnečka (v prosinci až v únoru). Po ukončení růstu se zbavují vytloukáním krycí kůže. Srneček nosí první paroží jeden až dva měsíce a v únoru až v březnu ho shazuje.
Krátce poté začíná růst druhého paroží. To mívá formu nedělených vyšších špiček, v některých případech i formou vidláka nebo šesteráka.
Jednoletý srnec tedy nasazuje většinou již druhé paroží. První ani druhé paroží nemívá růže, může však mít nepravidelný shluk perel ve své dolní části.
Opozdí-li se vývin srnečka z nějakých příčin, dochází ke změně i ve vývinu pučnic a prvotních parůžků. K opoždění tělesného (a tím i parožního) vývinu může dojít z několika příčin. Může to zavinit celková slabost zvěře, její špatný zdravotní stav, pozdní kladení, ztráta matky apod. Za těchto okolností dorůstají pučnice teprve v zimních měsících a růst prvních parožních útvarů končí přibližně v době, kdy srnci dosahují jednoho roku života. Srnci opoždění ve vývoji, tedy roční paličkáři, knoflíkáři či slabí špičáci, jsou pro další chov nežádoucí a mají být v první lovecké sezóně odstraněni. Hromadnější výskyt takovýchto srnců je ukazatelem, že se v honitbě zhoršil celkový stav. Může k tomu dojít přezvěřením honitby, nedostatkem přirozené potravy, nemocemi nebo nevhodnými chovatelskými zásahy.
U normálně vyvinutých ročních srnců se ukončuje růst druhých parůžků. Srnci vytloukají většinou v červnu, někdy již ke konci května, jindy až v červenci. Tento fakt je nutno mít na zřeteli, když uvidíme na začátku lovecké sezóny srnce s nevytlučeným parožím. Pozdní průběh vytloukání je u starších srnců známkou opožděného vývoje, nemoci, podprůměrnosti a je vždy důvodem k průběrnému odstřelu. U ročních srnců je to však známka velmi dobré tělesné kvality zvěře a dobrých parožních vloh a takové jedince nesmíme z chovu odstranit.
Druhé paroží, které začali srnci nasazovat již ke konci vytloukali většinou v červnu, je shazováno až v listopadu nebo i v prosinci. Další paroží, v pořadí třetí, nasazují dvouletí srnci a také je v tom věku vytloukají. Většinou totiž dochází k vytloukání tohoto paroží v první polovině května. Středně staří srnci, tj. asi 3letí až 4letí, shazují paroží v druhé polovině října, někdy i na začátku listopadu, a vytloukají je většinou v druhé polovině dubna. Srnci staří asi 5 až 6 let, shazují paroží většinou v první polovině října, někdy i ke konci tohoto měsíce. Vytloukají většinou v první polovině dubna. Nejstarší srnci, tj. osmiletí a starší, shazují již ke konci září a na začátku října a vytloukají většinou v posledních březnových dnech.
Tedy: Čím je srnec mladší, tím později nasazuje, vytlouká a shazuje paroží, ale tím dříve přebarvuje.
Srnce, kteří vyvářejí pouze nepatrné kostní útvary na pučnicích, nazýváme paličkáři nebo knoflíkáři. Paroží s nedělenými špicemi se nazývá parožím špičáka a vidlicovitě dělené lodyhy parožím vidláka. Vidlák může být i nerovný, je-li dělena pouze jedna lodyha. Tři výsady na každé lodyze má srnec šesterák. Toto paroží představuje nejčastěji se vyskytující formu dvojice srnčích parůžků. Paroží šesteráka se nazývá též nerovné, má-li některá lodyha méně výsad. Zvláštní forma šesteráka je srnec křižák, vyznačující se tím, že je zhruba v rovině první výsady zadní výsada, takže vzniká jakýsi křížek. Další členění srnčího paroží jsou již poměrně vzácné, např. forma osmeráka a desateráka. V těchto případech dochází většinou k dělení zadní výsady nebo k abnormalitě v růstu, což vede k vytvoření dalších neobvyklých výsad nebo k dělení lodyh.
Pučnice začínají růst srnečků přibližně po třetím měsíci jejich života, v srpnu, a svůj růst ukončují v říjnu, tj. po pátém měsíci života zvěře. Když ukončují svůj růst (pučnice jsou skryté pod kůží a jsou znatelné pouze jako malé výstupky), začínají zároveň vyrůstat první parožní útvary ve formě paliček, knoflíků nebo kuželíků, a to opět pod kůží. Parožní útvary se liší od hladkých pučnic tím, že jejich povrch je drsnější a že se na nich objevují někdy náznaky perel. Jejich růst bývá ukončen v sedmém až devátém měsíci života srnečka (v prosinci až v únoru). Po ukončení růstu se zbavují vytloukáním krycí kůže. Srneček nosí první paroží jeden až dva měsíce a v únoru až v březnu ho shazuje.
Krátce poté začíná růst druhého paroží. To mívá formu nedělených vyšších špiček, v některých případech i formou vidláka nebo šesteráka.
Jednoletý srnec tedy nasazuje většinou již druhé paroží. První ani druhé paroží nemívá růže, může však mít nepravidelný shluk perel ve své dolní části.
Opozdí-li se vývin srnečka z nějakých příčin, dochází ke změně i ve vývinu pučnic a prvotních parůžků. K opoždění tělesného (a tím i parožního) vývinu může dojít z několika příčin. Může to zavinit celková slabost zvěře, její špatný zdravotní stav, pozdní kladení, ztráta matky apod. Za těchto okolností dorůstají pučnice teprve v zimních měsících a růst prvních parožních útvarů končí přibližně v době, kdy srnci dosahují jednoho roku života. Srnci opoždění ve vývoji, tedy roční paličkáři, knoflíkáři či slabí špičáci, jsou pro další chov nežádoucí a mají být v první lovecké sezóně odstraněni. Hromadnější výskyt takovýchto srnců je ukazatelem, že se v honitbě zhoršil celkový stav. Může k tomu dojít přezvěřením honitby, nedostatkem přirozené potravy, nemocemi nebo nevhodnými chovatelskými zásahy.
U normálně vyvinutých ročních srnců se ukončuje růst druhých parůžků. Srnci vytloukají většinou v červnu, někdy již ke konci května, jindy až v červenci. Tento fakt je nutno mít na zřeteli, když uvidíme na začátku lovecké sezóny srnce s nevytlučeným parožím. Pozdní průběh vytloukání je u starších srnců známkou opožděného vývoje, nemoci, podprůměrnosti a je vždy důvodem k průběrnému odstřelu. U ročních srnců je to však známka velmi dobré tělesné kvality zvěře a dobrých parožních vloh a takové jedince nesmíme z chovu odstranit.
Druhé paroží, které začali srnci nasazovat již ke konci vytloukali většinou v červnu, je shazováno až v listopadu nebo i v prosinci. Další paroží, v pořadí třetí, nasazují dvouletí srnci a také je v tom věku vytloukají. Většinou totiž dochází k vytloukání tohoto paroží v první polovině května. Středně staří srnci, tj. asi 3letí až 4letí, shazují paroží v druhé polovině října, někdy i na začátku listopadu, a vytloukají je většinou v druhé polovině dubna. Srnci staří asi 5 až 6 let, shazují paroží většinou v první polovině října, někdy i ke konci tohoto měsíce. Vytloukají většinou v první polovině dubna. Nejstarší srnci, tj. osmiletí a starší, shazují již ke konci září a na začátku října a vytloukají většinou v posledních březnových dnech.
Tedy: Čím je srnec mladší, tím později nasazuje, vytlouká a shazuje paroží, ale tím dříve přebarvuje.
Růst srnčích parůžků je vyvoláván a řízen, právě tak jako růst jeleních parohů, hormonálními látkami produkovanými žlázami s vnitřní sekrecí. Růstové podněty vyprovokovává hormon somatotropin, který vzniká v předním laloku podvěsku mozkového (v hypofýze). Působí společně s pohlavním hormonem testosteronem, vytvářeným v tkáni pohlavních žláz srnců. Pohlavní hormon se uplatňuje jednak jako brzdící složka, která vyvažuje působení somatotropinu, jednak jako složka, která ovlivňuje vlastní proces růstu. Vykastrují-li se srnčata samčího pohlaví, paroží jim nevyroste. Vzájemné působení obou hormonů je stejné jako u jelenů, jenže probíhá v jiné době. Závisí to na době říje a na pohlavním cyklu obou druhů zvěře. Velká převaha v působení růstového hormonu v době od shození srnčích parůžků až do vyvrcholení jejich růstu je pak vystřídána převahou v působení brzdícího, pohlavního hormonu, jehož vlivem dochází k zastavení růstu, k ukončení zpevnění a k vytlučení parůžků. Vliv a účinek brzdícího hormonu je v časové relaci s pohlavní aktivitou jedince, která začíná zhruba od dubna, vrcholí v červenci a končí zhruba v říjnu. S ukončením pohlaví aktivity dochází ke shození parůžků a opět se uplatňuje vliv růstového hormonu. Tuto teorii o hormonálním řízení vývoje, růstu a shazování paroží potvrzuje výskyt tzv. parukářů. Jsou to poranění srnci nebo srnci s uměle přerušenou činností pohlavních žláz. Nasazují paroží, které je vytrvale v růstovém studiu, které není zpevňováno zavápňováním a které není shazováno. Dojde-li k porušení činnosti pohlavních žláz v době, kdy má srnec nasazené a vytlučené paroží, dochází rychle k jeho shození a k následnému vytvoření parukovitého paroží. Dojde-li k přerušení činnosti pohlavních žláz během růstu paroží, pokračuje růst bezprostředně již ve formě paruky. Je-li srnci s vytvořeným parukovým parožím aplikován pohlavní hormon, dojde vzápětí k přerušení růstu, k vytlučení a ke shození.
Po shození parůžku dochází v krátké době k růstu nového parůžku. Opět se nejdříve vytváří kruhový růstový zával. Ten rychle překryje pučnici obnaženou shozením, vytváří základy růží a pokračuje pak ve formě lodyh v dalším růstu. První růstový zával a z něho vyrůstající začátky lodyh mají v počáteční růstové fázi formu chrupavčité hmoty, nazývanou předkostní tkání. Ta se při růstu obalí kožovitým obalem, který se nazývá lýčí. Chrupavčitá hmota se postupně zpevňuje ukládáním minerálních látek a mění se v kost. Kožovité lýčí obaluje paroh po celou dobu jeho růstu a roste zároveň s ním. Lýčí chrání rostoucí paroh a hlavně rozvětvený systém tepen, které leží pod povrchem lýčí a dodávají rostoucímu parohu veškeré látky potřebné k růstu a zpevňování parohu. Hlavní systém tepen leží na obvodu a do vnitřku parohu zasahují je jemné tepénky a cévky. Nejvíce je jich právě v růstovém vrcholu, který je až do ukončení růstu nezpevněný, má charakter chrupavčité hmoty a je asi jeden centimetr vysoký. Paroh je vytvářen od základny k vrcholu a tímto směrem postupuje i zpevňování parohu minerálními látkami. Pomocí periferního krevního oběhu jsou růstové a zpevňovací látky dopravovány po obvodu rostoucího parohu na jeho vrchol a z něj do vnitřku parohu. Jakmile dostane paroh definitivní tvar, s malým zpožděním se ukončí jeho zpevnění a jeho proměna v kost, a to i všech výsad, rýh a perel. Konečným zpevněním se přeruší poslední zbytky vnějšího i vnitřního krevního oběhu a lýčí, které ztrácí svou funkci, začne odumírat a zasychat. Počne se odlupovat od kosti parohu a srnec se ho zbavuje odíráním paroží o keře, slabé kmínky nebo i o tvrdá stébla některých bylin. Říkáme, že srnec vytlouká. Lýčí se odlupuje od špiček směrem k růžím v podélných pruzích a srnec je většinou požírá. Čerstvě vytlučené paroží má barvu bílé kosti a tmavne teprve později. Tmavé zbarvení je – právě tak jako u jelena – výslednicí oxidačních procesů a vlivu rostlinných šťáv, které působí na povrch parohu při jeho vytloukání. Uplatňují se tu i zbytky kůry, lýka a pryskyřice rostlin, o které srnec vystrouhává.
Vystrouhané parůžky nosí srnci od jara do podzimu. Na podzim dochází vlivem hormonální činnosti opět k procesu shazování... Jako příprava na tento proces se nejdříve vytvoří v pučnici – a to o něco níže, než byla základna, na které došlo k ronění shazovaného parůžku – již popsaná demarkační štěrbina. Činností zvláštních buněk se zde odbourává tenká souvislá vrstvička kostní tkáně. Tím se postupně narušuje soudržnost parohu s kostí pučnice, až dojde konečně k odpadnutí parůžku, a to buď jeho vlastní váhou, anebo po nárazu. Shozený parůžek má vypouklou pečeť, která je vlastně částí původní pučnice. Původní výška pučnic se tím každým rokem o něco snižuje. Pučnice tedy s přibývajícím stářím zvěře ztrácí na výšce, ale zato nabývá na tloušťce. Mladší srnci shazují s parůžkem zpravidla i větší kousek pučnice. Jejich pečeť bývá vypouklejší než pečeť starší zvěře. Pečeť starších kusů je spíše rovná, někdy i málo vydutá. Srnčí shozy nacházíme méně často než jelení parohy, neboť snadno zapadnou do bohaté přízemní vegetace a ztratí se v ní. Kromě toho je drobní hlodavci mnohem rychleji zlikvidují než jelení či daňčí shozy. Kdysi se věřilo, že srnci ukrývají své shozy pod listí nebo zahrabávají, ale to je jenom pověra, na které není vůbec nic pravdivého.
Po shození parůžku dochází v krátké době k růstu nového parůžku. Opět se nejdříve vytváří kruhový růstový zával. Ten rychle překryje pučnici obnaženou shozením, vytváří základy růží a pokračuje pak ve formě lodyh v dalším růstu. První růstový zával a z něho vyrůstající začátky lodyh mají v počáteční růstové fázi formu chrupavčité hmoty, nazývanou předkostní tkání. Ta se při růstu obalí kožovitým obalem, který se nazývá lýčí. Chrupavčitá hmota se postupně zpevňuje ukládáním minerálních látek a mění se v kost. Kožovité lýčí obaluje paroh po celou dobu jeho růstu a roste zároveň s ním. Lýčí chrání rostoucí paroh a hlavně rozvětvený systém tepen, které leží pod povrchem lýčí a dodávají rostoucímu parohu veškeré látky potřebné k růstu a zpevňování parohu. Hlavní systém tepen leží na obvodu a do vnitřku parohu zasahují je jemné tepénky a cévky. Nejvíce je jich právě v růstovém vrcholu, který je až do ukončení růstu nezpevněný, má charakter chrupavčité hmoty a je asi jeden centimetr vysoký. Paroh je vytvářen od základny k vrcholu a tímto směrem postupuje i zpevňování parohu minerálními látkami. Pomocí periferního krevního oběhu jsou růstové a zpevňovací látky dopravovány po obvodu rostoucího parohu na jeho vrchol a z něj do vnitřku parohu. Jakmile dostane paroh definitivní tvar, s malým zpožděním se ukončí jeho zpevnění a jeho proměna v kost, a to i všech výsad, rýh a perel. Konečným zpevněním se přeruší poslední zbytky vnějšího i vnitřního krevního oběhu a lýčí, které ztrácí svou funkci, začne odumírat a zasychat. Počne se odlupovat od kosti parohu a srnec se ho zbavuje odíráním paroží o keře, slabé kmínky nebo i o tvrdá stébla některých bylin. Říkáme, že srnec vytlouká. Lýčí se odlupuje od špiček směrem k růžím v podélných pruzích a srnec je většinou požírá. Čerstvě vytlučené paroží má barvu bílé kosti a tmavne teprve později. Tmavé zbarvení je – právě tak jako u jelena – výslednicí oxidačních procesů a vlivu rostlinných šťáv, které působí na povrch parohu při jeho vytloukání. Uplatňují se tu i zbytky kůry, lýka a pryskyřice rostlin, o které srnec vystrouhává.
Vystrouhané parůžky nosí srnci od jara do podzimu. Na podzim dochází vlivem hormonální činnosti opět k procesu shazování... Jako příprava na tento proces se nejdříve vytvoří v pučnici – a to o něco níže, než byla základna, na které došlo k ronění shazovaného parůžku – již popsaná demarkační štěrbina. Činností zvláštních buněk se zde odbourává tenká souvislá vrstvička kostní tkáně. Tím se postupně narušuje soudržnost parohu s kostí pučnice, až dojde konečně k odpadnutí parůžku, a to buď jeho vlastní váhou, anebo po nárazu. Shozený parůžek má vypouklou pečeť, která je vlastně částí původní pučnice. Původní výška pučnic se tím každým rokem o něco snižuje. Pučnice tedy s přibývajícím stářím zvěře ztrácí na výšce, ale zato nabývá na tloušťce. Mladší srnci shazují s parůžkem zpravidla i větší kousek pučnice. Jejich pečeť bývá vypouklejší než pečeť starší zvěře. Pečeť starších kusů je spíše rovná, někdy i málo vydutá. Srnčí shozy nacházíme méně často než jelení parohy, neboť snadno zapadnou do bohaté přízemní vegetace a ztratí se v ní. Kromě toho je drobní hlodavci mnohem rychleji zlikvidují než jelení či daňčí shozy. Kdysi se věřilo, že srnci ukrývají své shozy pod listí nebo zahrabávají, ale to je jenom pověra, na které není vůbec nic pravdivého.
Budeme ještě pokračovat v popisu tvarových typů srnčích parůžků, aby text neztratil na spojitosti.
Srnčí paroží je bohaté formami a typy a patří po této stránce k nejpestřejším. Podstatný a rozhodující vliv na tvar paroží má průběh a zakřivení lodyh, jejich rozloha a rovněž postavení a úhel pučnic. K nejobvyklejším formám patří parůžky, jejichž lodyhy se od spodu rozbíhají a v horní části běží zhruba rovnoběžně. Takové paroží označujeme jako košíkové. Dosti běžný je také vejčitý či věncovitý tvar. Lodyhy se zprvu rozbíhají a v horní části sbíhají. Méně žádoucí je paroží s rovnými lodyhami, ať rozbíhavými nebo jinými. Nevypadají totiž dost hezky. Méně častá je pohárovitá, lyrovitá a zaškrcená forma. Díváme-li se na srnčí trofeje ze strany, vidíme, že se většinou obě lodyhy kryjí. Rozcházejí-li se, a to bývá dost vzácné, mluvíme o paroží kráčivém.
Na formu srnčího paroží má vliv postavení pučnic a vyživování parohu během růstu. Pučnice mohou být nakloněny k sobě, rovnoběžné a rozbíhavé, mohou být blízko u sebe nebo opačně apod. Paroží s rovnoběžnými pučnicemi má většinou tzv. souběžný nebo lyrovitý tvar. Rozbíhají-li se pučnice, vzniká obyčejně klínovitý, košíkový nebo věncový tvar, sbíhají-li se, mluvíme o zaškrceném paroží. Občas se setkáme i se srostlými lodyhami.
Zásobování parohu krví, neboli jeho vyživování během růstu, ovlivňuje tvar lodyh. Jsou-li lodyhy vyživovány stejnoměrně po celém obvodu, rostou rovně, nezakřivují se. Je-li při růstu lépe vyživována vnější strana lodyh, roste rychleji a vytváří se košíkovitá forma. Je-li lépe zásobována přední strana lodyh, stáčejí se lodyhy dozadu. Totéž platí o výsadách. Změny v intenzitě zásobování rostoucích lodyh výživnými a zpevňovacími látkami mají vliv na vytváření dalších forem srnčích parůžků.
Srnčí parůžky téhož srnce si podržují rok co rok stejný tvar.
Změnám podléhá většinou pouze výška, hmota, členitost a perlení, jak dokazují série shozů srnců chovaných v zajetí. Mnohem složitější a méně jasnou věcí je dědičnost tvaru srního paroží. Určitý stupeň dědičnosti se předpokládá i zde, ale zatím nebyly provedeny seriózní pokusy, které by to jednoznačně potvrdily.
V některých lokalitách se objevují soustavně určité tvarové prvky, které ukazují, že se např. postavení i tvar lodyh a nasazení výsad mohou dědit. Nemusí se to ovšem projevit hned v první generaci. Je třeba si připomenout, že na celkový vývin srnčích parůžků má též značný vliv průběh klimatických činitelů v době nasazování paroží a množství i jakost dostupné přirozené potravy.
Abnormality srnčích parůžků jsou způsobovány hlavně poruchami žláz s vnitřní sekrecí. Ustane-li např. činnost pohlavních žláz, srnci vyroste na hlavě paroží ve formě neustále bující paruky. Tato abnormalita bývá většinou příčinou úhynu srnce. K abnormitám způsobovaným hormonálními poruchami patří také tzv. dvojité paroží. Vzniká tím, že kolem paroží ještě neshozeného začíná vyrůstat další paroží. Příčinou je nesouhra hormonální činnosti. Do této skupiny pak patří ještě paroží srn.
Zrůdné paroží může vzniknout také z nedostatečné výživy rostoucího parohu. Takové paroží nazýváme vývrtkovitým. Zpevňování narostlých částí parůžků se zpožďuje a parůžky se všelijak kroutí, takže mohou nabýt až točitého tvaru. Jde o přechodnou poruchu v látkové výměně v době růstu paroží, nikoliv o dědičný jev.
Ve zcela ojedinělých případech se stává, že paroží sice doroste, ale nezpevní se, je ohebné, a proto mu říkáme gumové. Vytváříme-li takovou trofej, dáme-li ji vyschnout a pak ji znovu namočíme, získává svou pružnost.
K abnormálnímu vývinu srnčího parohu může dojít také vlivem mechanického poranění parohu během růstu. Projeví se to většinou nepravidelným členěním, lomem, či zakřivením lodyh nebo výsad. Takové poranění nemá trvalé následky. Poraněna může být také pučnice. V některých případech se to projeví jen rozdvojením nebo pokřivením lodyhy, v jiných trvalým vylomením pučnice. Někdy zhojí vylomenou pučnici kostní zával, ale dojde-li k úplnému přerušení spoje s čelní kostí, visí paroh pouze na kůži a vzniká tzv. Kyvadlovitý paroh. Hrubší poranění pučnice mívá zpravidla za následek trvalou deformaci nasazované lodyhy, nebo dokonce znemožní proces nasazování. Také poranění čelní kosti může zanechat vážné následky.
K abnormálnímu vývinu paroží může dojít také po vážném poranění některé části kostry srnce, zvláště po poranění lebky nebo některé z dlouhých kostí běhů. Projevuje se to nejenom na právě nasazovaném paroží, ale často i v dalších letech. Příčinou bývá porucha nervové soustavy. Při poranění kostí běhů, hlavně zadních, bývá postižen parůžek na opačné straně těla, při zranění lebky na téže straně.
Srnčí parůžky může poškodit také silný mráz, a to tehdy, klesne-li během růstu parůžků prudce teplota a poškodí se lýčí nebo růstový vrchol. Paroží bývá normálně vyvinuto do výše, kde bylo zpevněno, kdežto další část buď odpadne, anebo ztmavne, pórovatí a nedotváří se.
Na tabuli jsou znázorněny ještě stopy srnčí zvěře, a tak si o nich uvedeme několik základních údajů.
Srnčí zvěř má šlépěje podobné jelením, avšak mnohem menší, špičatější a v bříškách spárků protáhlejší. Šlépěj mladého srnce a mladé srny je dlouhá asi 3 cm a široká od 1,9 do 2,3 cm. Délka kroku měří asi 35 až 40 cm, rozkrok je široký 5 až 8 cm. Šlépěj dospělého srnce bývá 4,5 až 5 cm dlouhá a 3 až 3,5 cm široká, krok 35 až 45 cm dlouhý a rozkrok 12 až 16 cm široký. Šlépěj dospělé srny bývá dlouhá asi 4 cm a široká asi 2,5 cm. Její krok měří přibližně 40 cm a šířka v rozkroku asi 10 cm.
Snaha po soustavném zlepšování jakosti srnčí zvěře, hlavně pokud jde o parůžky, vede k tomu, že každý rok odstraňujeme z chovu nejhůře vyvinuté jedince. Tuto činnost nazýváme průběrným odstřelen a jde při ní o pozitivní výběr jedinců z hlediska potřeb chovu.
Při posuzování chovné hodnoty srnce si všímáme v první řadě jeho tělesného vývinu a vývinu paroží a oba tyto znaky vztahujeme k věku posuzovaného jedince. Srnec má být v těle dobře vyspělý a silný, má mít dobře utvářenou kostru a silné pučnice schopné produkovat vysoké a silné paroží s dobrými výsadami bohaté hmotou. Stává se ovšem, že i slabý jedinec nasadí silné paroží s dobrými výsadami bohaté hmotou. Stává se ovšem, že i slabý jedinec nasadí silné paroží, avšak těchto výjimek je tak málo, že se v chovu neberou v úvahu. Tvar parůžku, nejde-li o deformaci, je již více méně věcí osobního vkusu, a proto jej považujeme za druhořadý znak. Průběrný zásah může být jen tehdy úspěšný, odstraníme-li včas nežádoucí jedince, nečekáme-li, až co se z nich vyvine.
Nelze ovšem stanovit nějaké obecně platné vodítko, pomocí kterého bychom mohli stanovit, kdy je srnec průběrný a kdy chovný. Nelze jednoznačně určit, jakou výšku, hmotu a tvar má mít např. paroží srnce určitého věkového stupně, aby tato kritéria platila v každé honitbě a v každém roce. Je třeba přihlížet k celkové kvalitě parožení srnců v příslušném roce, neboť bývá značně rozdílná. Ovlivňují ji klimatické podmínky a výživné možnosti v době nasazování paroží a před ní. Dále je třeba porovnávat srnce v rámci jedné lokality (honitby) a vytvořit si taková kritéria pro posuzování jakosti srnčích trofejí, která budou odpovídat konkrétním podmínkám.
Pokusíme se teď o definování několika všeobecně platných zásad použitelných při průběrném odstřelu srnců.
U jednoletých srnců bývá situace komplikována tím, že srnci mohou mít v době odstřelu ještě první nebo už druhé paroží. Všeobecně platí, že existence prvního paroží v této době je známkou špatně založeného srnce a že tedy třeba srnce z chovu odstranit. Tito srnci nasazují většinou malé paličky, knoflíky nebo kuželíky na velmi slabých pučnicích. Nejnadějnější roční srnci na začátku doby odstřelu nemívají ještě ukončený růst druhého paroží, ale nosí je v lýčí, většinou do konce června. Paroží těchto ročků mívá tvar vysokých špiček nebo tvar vidláka a šesteráka a bývá 15 cm vysoké nebo i vyšší. Vyrůstá většinou na silných pučnicích. Menší nepravidelnosti v délce nebo ve tvaru či rozloze jim odpouštíme, protože se později zpravidla vyrovnají. Všechnu ostatní zvěř, jejíž znaky leží mezi extrémy vysoce nadějných a nejhůře založených ročních srnců z hledisek parožení, je třeba porovnat s ostatní stejně starou zvěří v honitbě a podle toho určit, do které skupiny zařadíme posuzovaného jedince.
Při posuzování dvouletých srnců při průběrném odstřelu je velmi důležité určit jejich věk a bezpečně je odlišit jak od ročků, tak od starších srnců. Nejlepším rozlišovacím znakem je stavba těla, chování a zbarvení hlavy. Nejhorší dvouletí srnci jsou většinou jenom špičáky nebo slabými vidláky (častěji se vyskytuje přední výsada) a jejich paroží nedosahuje ani do výše slech. Nejlépe založení dvouletí srnci jsou zpravidla šesteráky s parožím alespoň 20 cm vysokým, majícím většinou delší přední výsady. Výsady jsou většinou ještě krátké a tupě zakončené.
Ve třídě dospívajících srnců, tj. tříletých a čtyřletých, by se měl průběrný odstřel pouze dokončovat, a to odstraňováním srnců, kteří unikli silnému průběhu v prvních dvou věkových stupních. Špatně založení dospívající srnci se parožím mnoho neliší od špatně založených dvouletých srnců. Snad má jejich paroží o něco více hmoty a snad je o něco i delší. Často má jejich paroží tvar slabého šesteráka. Nejnadějnější dospívající srnci mohou být již silnými šesteráky. Od nejsilnějších místních dospělých srnců se liší pouze tím, že paroží má méně hmoty, že není tak bohatě perlené, že má slabší růže a že hmota je uložena v horních částech paroží.
Ve třídě srnců dospělých tj. pětiletých a starších, bychom měli získávat pouze tzv. sklizňové trofeje. Tedy trofeje těch nejsilnějších srnců, které jsme důsledně prováděným průběrným odstřelem pustili do této věkové třídy. Bohužel skutečnost bývá leckde jiná. Paroží nejsilnějších a nejlepších dospělých srnců má být co nejdelší, má mít hodně hmoty dané objemem paroží, má mít dlouhé výsady, vhodný tvar, bohaté perlení, pěknou barvu a dobré růže. Zralé, silné srnce lovíme v roce, kdy je úroveň nasazovaných trofejí všeobecně nadprůměrná. Lovíme je až po říji nebo v době, kdy doznívá, aby se mohli ještě prosadit při rozmnožování. Je třeba nechat je plně parožně vyzrát, tedy umožnit jim, aby dosáhli 6 až 7 let, ve zvlášť vhodných klimatických a úživných podmínkách jižních oblastí alespoň 5 let.
Několik těchto informací o principech průběrného odstřelu srnců zdaleka nevystihuje celou složitost této problematiky. Proto doporučujeme podrobnější studium odborné literatury.
Při posuzování chovné hodnoty srnce si všímáme v první řadě jeho tělesného vývinu a vývinu paroží a oba tyto znaky vztahujeme k věku posuzovaného jedince. Srnec má být v těle dobře vyspělý a silný, má mít dobře utvářenou kostru a silné pučnice schopné produkovat vysoké a silné paroží s dobrými výsadami bohaté hmotou. Stává se ovšem, že i slabý jedinec nasadí silné paroží s dobrými výsadami bohaté hmotou. Stává se ovšem, že i slabý jedinec nasadí silné paroží, avšak těchto výjimek je tak málo, že se v chovu neberou v úvahu. Tvar parůžku, nejde-li o deformaci, je již více méně věcí osobního vkusu, a proto jej považujeme za druhořadý znak. Průběrný zásah může být jen tehdy úspěšný, odstraníme-li včas nežádoucí jedince, nečekáme-li, až co se z nich vyvine.
Nelze ovšem stanovit nějaké obecně platné vodítko, pomocí kterého bychom mohli stanovit, kdy je srnec průběrný a kdy chovný. Nelze jednoznačně určit, jakou výšku, hmotu a tvar má mít např. paroží srnce určitého věkového stupně, aby tato kritéria platila v každé honitbě a v každém roce. Je třeba přihlížet k celkové kvalitě parožení srnců v příslušném roce, neboť bývá značně rozdílná. Ovlivňují ji klimatické podmínky a výživné možnosti v době nasazování paroží a před ní. Dále je třeba porovnávat srnce v rámci jedné lokality (honitby) a vytvořit si taková kritéria pro posuzování jakosti srnčích trofejí, která budou odpovídat konkrétním podmínkám.
Pokusíme se teď o definování několika všeobecně platných zásad použitelných při průběrném odstřelu srnců.
U jednoletých srnců bývá situace komplikována tím, že srnci mohou mít v době odstřelu ještě první nebo už druhé paroží. Všeobecně platí, že existence prvního paroží v této době je známkou špatně založeného srnce a že tedy třeba srnce z chovu odstranit. Tito srnci nasazují většinou malé paličky, knoflíky nebo kuželíky na velmi slabých pučnicích. Nejnadějnější roční srnci na začátku doby odstřelu nemívají ještě ukončený růst druhého paroží, ale nosí je v lýčí, většinou do konce června. Paroží těchto ročků mívá tvar vysokých špiček nebo tvar vidláka a šesteráka a bývá 15 cm vysoké nebo i vyšší. Vyrůstá většinou na silných pučnicích. Menší nepravidelnosti v délce nebo ve tvaru či rozloze jim odpouštíme, protože se později zpravidla vyrovnají. Všechnu ostatní zvěř, jejíž znaky leží mezi extrémy vysoce nadějných a nejhůře založených ročních srnců z hledisek parožení, je třeba porovnat s ostatní stejně starou zvěří v honitbě a podle toho určit, do které skupiny zařadíme posuzovaného jedince.
Při posuzování dvouletých srnců při průběrném odstřelu je velmi důležité určit jejich věk a bezpečně je odlišit jak od ročků, tak od starších srnců. Nejlepším rozlišovacím znakem je stavba těla, chování a zbarvení hlavy. Nejhorší dvouletí srnci jsou většinou jenom špičáky nebo slabými vidláky (častěji se vyskytuje přední výsada) a jejich paroží nedosahuje ani do výše slech. Nejlépe založení dvouletí srnci jsou zpravidla šesteráky s parožím alespoň 20 cm vysokým, majícím většinou delší přední výsady. Výsady jsou většinou ještě krátké a tupě zakončené.
Ve třídě dospívajících srnců, tj. tříletých a čtyřletých, by se měl průběrný odstřel pouze dokončovat, a to odstraňováním srnců, kteří unikli silnému průběhu v prvních dvou věkových stupních. Špatně založení dospívající srnci se parožím mnoho neliší od špatně založených dvouletých srnců. Snad má jejich paroží o něco více hmoty a snad je o něco i delší. Často má jejich paroží tvar slabého šesteráka. Nejnadějnější dospívající srnci mohou být již silnými šesteráky. Od nejsilnějších místních dospělých srnců se liší pouze tím, že paroží má méně hmoty, že není tak bohatě perlené, že má slabší růže a že hmota je uložena v horních částech paroží.
Ve třídě srnců dospělých tj. pětiletých a starších, bychom měli získávat pouze tzv. sklizňové trofeje. Tedy trofeje těch nejsilnějších srnců, které jsme důsledně prováděným průběrným odstřelem pustili do této věkové třídy. Bohužel skutečnost bývá leckde jiná. Paroží nejsilnějších a nejlepších dospělých srnců má být co nejdelší, má mít hodně hmoty dané objemem paroží, má mít dlouhé výsady, vhodný tvar, bohaté perlení, pěknou barvu a dobré růže. Zralé, silné srnce lovíme v roce, kdy je úroveň nasazovaných trofejí všeobecně nadprůměrná. Lovíme je až po říji nebo v době, kdy doznívá, aby se mohli ještě prosadit při rozmnožování. Je třeba nechat je plně parožně vyzrát, tedy umožnit jim, aby dosáhli 6 až 7 let, ve zvlášť vhodných klimatických a úživných podmínkách jižních oblastí alespoň 5 let.
Několik těchto informací o principech průběrného odstřelu srnců zdaleka nevystihuje celou složitost této problematiky. Proto doporučujeme podrobnější studium odborné literatury.
Jedním z nejdůležitějších předpokladů úspěšného průběrného odstřelu srnců i srn je spolehlivý odhad věku živé zvěře. Základními znaky, které máme pro tento účel k dispozici, je celkový vzhled zvěře, stavba těla, hlavně hlavy a krku, držení hlavy a krku, zbarvení hlavy i její obličejové části a chování zvěře. Patří sem ještě doba jarního a podzimního přebarvování, nasazování, vytloukání a tvar a síla paroží. Tyto znaky jsou však uvedeny na jiných tabulích.
Je třeba ještě upozornit na to, že posuzování jednotlivých znaků nezávisle na ostatních znacích může vést vzhledem k jejich značné proměnlivosti k omylům. Dále je třeba si uvědomit, že je možno určit přesný věk jen jednoleté zvěře. Pak se musíme spokojit už jen s určením věkové skupiny. Pro chovatelské účely vystačíme s dělením na zvěř mladou (do dvou let), na dospívající (3letou a 4letou) a na zvěř dospělou (pětiletou a starší).
Je třeba ještě upozornit na to, že posuzování jednotlivých znaků nezávisle na ostatních znacích může vést vzhledem k jejich značné proměnlivosti k omylům. Dále je třeba si uvědomit, že je možno určit přesný věk jen jednoleté zvěře. Pak se musíme spokojit už jen s určením věkové skupiny. Pro chovatelské účely vystačíme s dělením na zvěř mladou (do dvou let), na dospívající (3letou a 4letou) a na zvěř dospělou (pětiletou a starší).
Nejdříve popíšeme znaky srnců.
Hlava - jednoletý srnec má ještě dětskou hlavu, krátkou, štíhlou a se zaoblenými tvary, pouhou zvětšeninu hlavy srnčete. Dvouletý srnec má rovněž úzkou hlavu, ale již delší, dětské prvky se vytrácejí a projevuje se určitá vyrovnanost základních proporcí. Dospívajícím srncům se hlava postupně rozšiřuje, mohutní, nabývá na hranatosti, na svalnatosti a směrem k větrníku na spádnosti. Dospělí srnci mají širokou a krátkou hlavu, s přísným až mrzoutským výrazem. Typická je mohutnost hlavy v čelní partii lebky. Přechod této části v poměrně úzký nos (větrník) zvyšuje dojem spádnosti sklonu hlavy.
Krk - jednoletý srnec má slabý a tenký krk, takže vypadá značně dlouhý. Dvouletý srnec má krk již silnější, svalnatější, ale pořád ještě štíhlý. Dospívající srnci mají krk svalnatý, silný, a proto jakoby kratší, právě tak jako dospělí a staří srnci. Také přestárlý srnec může mít slabý a tenký krk. Od krku mladého srnce se liší tím, jak nesen a stařeckou vyschlostí.
Držení hlavy a krku - jednoletí a dvouletí srnci nosí hlavu většinou vysoko na vzpřímeném krku. Dospívající srnec nosí při kladné chůzi krk i hlavu poněkud níže a starý srnec nosí krk skoro vodorovně a hlavu hodně hluboko. Často je klidná chůze u starého srnce provázena rytmickým pokyvováním hlavy.
Postava - pro ročního srnce je typická štíhlá postava s protáhlým válcovitým trupem, s tenkým vysokým krkem a úzkou kratší hlavou. Dvouletí srnci mají již plnější a silnější postavu, ale ještě pořád štíhlou, jakoby na vysokých bězích, mladistvou. Dospívající srnci jsou silní a zavalití. Dospělí srnci jsou ještě mohutnější, mají silný, zavalitý trup a jejich běhy vypadají zdánlivě kratší.
Zbarvení obličejové části hlavy - představa, že mladí srnci mají převážně tmavou a staří srnci světlou až šedivou hlavu, je značně nedostatečná a mohla by vést k omylům. Mnohem vhodnější je Vorbegova metoda, která využívá změn ve zbarvení obličejové části hlavy, k nimž dochází s postupujícím věkem. Podle této metody je možno posuzovat pouze srnce plně přebarvené do letního šatu a z vhodné vzdálenosti (bez dalekohledu z 10 až 40 m, jinak s dobrým dalekohledem).
Jednoročnímu srnci zůstává zhruba to zbarvení obličeje, které má srnče v letním šatu, tj. jednobarevné, spíše v tmavém tónu, přičemž hřbet nosu od větrníku až po pučnice má ještě o poznání tmavší tón. Pouze někteří nejvyspělejší ročci mají nepatrně naznačenou bílou větrníkovou skvrnu.
Obličej dvouletého srnce začíná být již značně barevnější. Typická pro srnce v tomto věku je jasná, skoro trojúhelníkovitá bílá skvrna nad černým větrníkem, která dosahuje skoro až do poloviční vzdálenosti mezi větrníkem a spojnicí spodních okrajů světel. Čelní partie mezi pučnicemi a světly je tmavá a ostře ohraničená, zejména v porovnání se světlejšími očními oblouky. Je tvořena delší a zkadeřenou srstí a nazývá se čelní skvrnou, čelním štítem nebo též čelní kadeří.
Tříletý srnec má už pestrý, živě zbarvený obličej. Bílá větrníková skvrna je ještě delší, ostře se odráží od červeně zbarvených tváří, avšak ještě nedosahuje spojnice spodních okrajů světel. Čelní skvrna je tmavá a stále ještě jasně odlišená. S postupujícím věkem se větrníková skvrna protahuje stále blíže ke světlům, ztrácí svou jasně bílou barvu, poněkud šedne a je méně výrazná. U dospívajících srnců je však stále ještě dost výrazná a typická pro jejich obličeje. Také čelní skvrna je ještě tmavá, ačkoliv na okrajích už ztrácí na zřetelnosti.
Větrníková skvrna starých srnců je již šedivá, dosahuje až mezi světla a do jejich okolí, rozplývá se a ztrácí se v barvě tváří. Také čelní skvrna zesvětlila prorůstáním světlejší srsti, takže téměř splývá s větrníkovou skvrnou. Tím se stává zbarvení obličejové části hlavy starých srnců opět stejnoměrnější, s malými tónovými rozdíly. Někdy může být celkově světlejší, někdy zase tmavší, ale většinou převládá šedivý tón, který je světlejší než zbarvení těla.
Tato metoda posuzování věku živých srnců není u nás dosud plně rozšířená. Měla by být více popularizována, neboť umožňuje upřesnit práci při průběrném odstřelu srnců.
U zvěře holé je možno ještě v létě dobře rozlišit srnu, srnčí čiplenku a srnče podle velikosti. Na podzim se však už můžeme setkat s jevem, že dobře vyvinuté srnče je silnější než slabá čiplenka, nebo že slabá srna je menší a slabší než dobře vyvinutá čiplenka. Musí být proto brány v úvahu i jiné rozpoznávací znaky, hlavně tělesná stavba. Čiplenka se liší od srnčete nebo od srny štíhlým, až útlým, gazelím tělem a úzkou, jemně modelovanou hlavou. Krk je dlouhý a tenký. Srna má již těžší tělesné formy, tělo není už tak štíhlé, krk je silnější a hlava širší. S přibývajícím stářím a s počtem kladení se prověšuje srnám břicho a propadají se partie v bederní krajině, kolem boků. U starých srn je tento znak zvláště znatelný, takže postava se zdá být kostnatější; srst je drsnější a neurovnanější. Na těchto srnách se už projevuje značná sešlost.
Je dobře umět bezpečně rozpoznat vodicí a nevodící srny, zvláště na začátku doby odstřelu srn, kdy jsou srnčata ještě plně závislá na matkách. Nejlepším znakem je chování vodící matky. Dobrým znakem bývá též vemínko vodící srny.
Při této příležitosti je vhodné ještě uvést, že říje srnčí zvěře probíhá v druhé polovině července až v první polovině srpna, ale že k vývoji oplozeného zárodku dochází až značně později, na podzim. Po dobu skoro čtyři a půl měsíce je přestávka ve vývinu zárodku. Tento jev se nazývá utajená březivost, diapauza, nebo též latence ve vývoji. Vlastní intenzivní vývoj srnčího zárodku trvá pak asi 5 měsíců a srny kladou zhruba od poloviny května do poloviny června až tři srnčata, nejčastěji dvě.
V době kladení, které probíhá v našich honitbách zhruba od poloviny května do poloviny června, má srnče mléčný chrup, který bývá charakterizován vzorcem (0 0 3)/(3 1 3). Vzorec znázorňuje polovinu chrupu, tj. buď levou, nebo pravou dvojici horní a spodní čelisti, a znamená, že v horní polovině čelisti mléčného chrupu jsou pouze tři přední stoličky, žádný špičák a žádný řezák. V polovině spodní čelisti jsou pak 3 řezáky, 1 špičák a první až třetí stolička. Tyto první tři stoličky bývají někdy označovány jsou předstoličky nebo premoláry a používají se pro ně symboly p1, p2, p3, jde-li o mléčný chrup, a P1, P2, P3, jde-li o trvalý chrup. K řezákům umístěným v přední partii spodní čelisti se řadí na každé straně jako čtvrtý zub jeden špičák. Špičáky získaly vývojem podobu řezáků a také vykonávají jejich funkci.
Právě narozené srnče má tedy v chrupu 20 zubů, z toho 6 řezáků, 2 špičáky a 12 stoliček.
Úplný trvalý chrup srnčí zvěře má zpravidla 32 zubů, z čehož je 6 řezáků, 2 špičáky a 24 stoliček. Vzorec trvalého chrupu je (0 0 6)/(3 1 6). V některých výjimečných případech se vyskytují u srnčí zvěře též horní špičáky, kelce, a to jeden nebo oba. Pak má chrup 22 resp.34 zubů. Úplný trvalý chrup má srnčí zvěř zpravidla po dosažení 13 měsíců.
Mléčné řezáky a špičáky má srnče zhruba do věku 8 měsíců a pak probíhá jejich výměna. Ta bývá zhruba ukončena, když se zvěř dožívá 13 měsíců. První, druhá a třetí mléčná stolička jsou součástí mléčného chrupu zpravidla do věku 11 měsíců. Potom začíná téměř současně jejich výměna za trvalé zuby. I ta končí, když je zvěři třináct měsíců. Velmi zřetelný rozdíl je mezi mléčnou a trvalou formou třetí stoličky. Mléčná třetí stolička je totiž trojdílná, kdežto trvalá třetí stolička dvoudílná. Tento rozdíl je markantní. Přesto se setkáváme s názorem, hodnotí-li se opotřebování třetí mléčné stoličky povrchně (stolička bývá před výměnou značně opotřebovaná), že jde o chrup pětiletého až šestiletého srnce.
Čtvrtá, pátá a šestá stolička v mléčném chrupu chybí. Vyrůstají jen jako trvalé zuby. Někdy se označují též jako zadní stoličky nebo moláry a používají se pro ně symboly M1 M2 a M3. Čtvrtá stolička vyrůstá zpravidla ve čtvrtém měsíci věku zvěře, pátá v šestém a šestá stolička ve dvanáctém až třináctém měsíci života. Je tedy možno podle vývoje chrupu a podle výměny mléčného chrupu za trvalý určovat poměrně přesně stáří zvěře do věku 13 měsíců skoro po jednotlivých měsících. Pak nezbývá, než se orientovat výší, ke které dospělo postupné opotřebování zubů, takže se z určování věku stává pouhý odhad, který je závislý na odborné zdatnosti odhadujícího (v úvahu je třeba brát podmínky, v nichž zvěř žije). Ostré hrany zubů, tvořené tvrdou sklovinou, se přijímáním a zpracováváním potravy postupně obrušují a na povrch zubů se dostává měkčí, hnědě zbarvená složka zubů, zubovina, neboli dentin. Původně široké a hluboké podélné rýhy na stoličkách se postupně zužují, stávají se mělčími, až úplně zmizí, takže celá žvýkací plocha stoliček je tvořena hnědou zubovinou. Nejsilněji se opotřebovává čtvrtá stolička, někdy nazývaná též prvním premolárem; je ze všech stoliček trvalého chrupu nejstarší. Její rozdělovací rýhy úplně zmizí již v pátém až šestém roce života zvěře. Nejmenší opotřebování se projevuje většinou na první, druhé a šesté stoličce.
Věkové změny opotřebováním jsou patrné také na předních zubech, tj. na řezácích a špičácích. Zkracují se a mění se úhel, který svírají s patrem (zaujímají stále kolmější polohu). Nelze zde však použít aplikaci Eidmannovy metody, používané pro odhad věku jelení zvěře.
Poměrně velmi málo známá a používaná metoda odhadu věku ulovené srnčí zvěře je odhad věku podle stupně kostnatění štítné chrupavky hrtanu, která tvoří "ohryzek". Chrupavka začíná kostnatět, když jsou srnčatům tři měsíce a to nejdříve ve své střední části a později i na okrajích. U starší zvěře je již zcela zkostnatělá. Odborníci nejsou zcela sjednoceni v názoru, natolik je to znak přesný, aby jej bylo možno použít pro stanovení určovací metody, avšak pro určování naznačených věkových skupin postačuje.
Dalším znakem pro hrubý odhad věku srnčí zvěře je postupné zavápňování chrupavčitých spojů obou částí klínové kosti a spoje klínové kosti s kostí lebeční. Druhý spoj začíná kostnatět už u roční zvěře a pak pokračuje proces dost pravidelně. Spoj obou částí klínové kosti má být úplně zavápněný, když se zvěř dožívá zhruba pátého roku. Většinou se považuje tato metoda za použitelnou pro hrubé rozlišení mladých jedinců od dospívajících a ty od staré zvěře. Dosti pochybností o její praktické použitelnosti vznesl Nečas. Prověřoval ji na 680 lebkách srnců různého věku, odhadnutého podle opotřebovaných zubů. Výsledkem této práce bylo konstatování, že kostnatění spoje klínových kostí probíhá natolik nepravidelně, že tento znak nemůžeme považovat za průkaznější než tloušťku pučnic.
Určité tvarové změny během stárnutí zvěře prodělává také lebka srnčí zvěře. Jde o kostnatění švů, zejména mezi čelními kostmi. Ale i to je znak vhodný jen k tomu, abychom mohli rozlišit zcela mladou zvěř od úplně vyspělé zvěře s ukončeným růstem kostry.
Hlavní trofejí ze srnce je lebka s parůžky. Znovu zdůrazňujeme, že trofej z každé zvěře má být tak upravena, aby podávala svědectví a lovcově kulturnosti. Za lajdácky upravenou trofej by měl být lovec pranýřován a potrestán.
Postup preparace srnčí trofeje odpovídá v podstatě postupu při preparaci jeleního paroží. Jenom je třeba dávat větší pozor, aby se při vyváření a při čištění lebky nepoškodily kostí, například oválná kost mezičelistní a křehké kosti nosní. Lebku není třeba dlouho máčet, jak to doporučují někteří autoři, ale je výhodné odstranit před vařením lebky mozek a světla. Pozor si dáváme i při bělení lebky peroxidem vodíku, abychom nepoškodili její kosti a abychom nevybělili růže či zuby. Někteří myslivci seřezávají lebku než ji upevní na štítek, ale to není nejvhodnější úprava. Seříznutá trofej má pouze upomínkovou hodnotu, kdežto trofej s celou lebkou a s vhodně umístěným výřezem spodní má značný význam z odborného a chovatelského hlediska.
Srnčí trofeje jsou základem sbírky trofejí. Jsou hezké a dostupné, může jich být hodně, mají obdivuhodnou variabilitu, jsou skladné i přehledné a lze z nich vytvářet série pěkné na pohled a užitečné z chovatelského hlediska.
Srnčí trofeje se hodnotí rovněž podle bodovací metody, která má mezinárodní platnost a která umožňuje, aby bylo možno srovnávat trofeje srnců evropských ze všech míst jejich výskytu.
Měří se délka lodyh, včetně růží. Průměrná hodnota délek obou lodyh se pak násobí koeficientem 0,5. Dalším měřeným údajem je rozloha lodyh, tj. jejich největší vzdálenost a opět se porovnává s průměrnou délkou lodyh. Za tuto hodnotu může být uděleno buď nula bodů, když je menší než 30% nebo vyšší než 75% průměrné délky lodyh, nebo 1 bod (30 až 35%), 2 body (35-40%), 3 body (40 až 45%), a 4 body, když se pohybuje od 45% do 75% průměrné délky lodyh. Poté se zjišťuje váha a objem parůžků. Z váhy suchého paroží se odečítá 90g, je-li s celou lebkou a s horní čelistí. Byla-li odříznuta určitá část lebky, pak se srážka odhaduje. Za každý gram výsledné váhy se přiděluje 0,1 bodu. Nejobtížněji se zjišťuje objem paroží. Je to v podstatě rozdíl mezi váhou suchého paroží a váhou paroží nadlehčovaného vodou; paroží se ponoří do vody až po pučnice (jsou tedy ponořeny i růže). Za každý krychlový centimetr objemu se přiděluje 0,3 bodu. Další body jsou vzhledové body, subjektivní. Tak za barvu je možno přidělit 0 až 4 body (čím je barva tmavší, tím je lepší), za perlení také 0 až 4 body a za růže (hodnotí se jejich šířka a výška) rovněž 0 až 4 body. Za pravidelnost a tvar může být přiznáno 0 až 5 bodů a týž počet bodů může být odečten jako srážka za nepravidelnost.
U srnčích trofejí existuje největší bodový rozsah snad ze všech známých trofejí. Dnes nejsilnější srnčí trofej na světě byla odhodnocena více než 228 CIC body, kdežto běžné trofeje z našich honiteb dosahují 70 až 80 CIC bodů. Trofej ohodnocená více než 100 CIC body je v našich poměrech již nadprůměrná. Má-li být trofeji přiznána zlatá medaile (I. cena), musí získat alespoň 130 CIC bodů (II. cenu, stříbrnou medaili, získává zpravidla trofej za 115 bodů a III. Cenu, bronzovou medaili, trofej s hodnotami přesahujícími 105 CIC bodů). Nejlepší trofeje srnčí zvěře z českých zemí pocházejí z okresů Vsetín, Mělník, Brno – venkov, Nový Jičín, Kroměříž a Mladá Boleslav, na Slovensku z okresů Komárno, Nitra, Dunajská Streda, Nové Zámky a Trenčín. Nejvyšších bodových hodnot dosahují maďarské, polské, rumunské, švédské a naše trofeje.